Já, Antoine de Tounens, král patagonský přehled
Jean Raspail
Na malém hřbitůvku ve francouzském Périgordsku je skromný hrob s nápisem: Zde odpočívá Orélie-Antoine, král patagonský. Zemřel 18. Září 1878. Kdo byl tento podivný král a jak se dostal sem na vesnický hřbitov? Je jeho život tak pamětihodný, že o něm bylo napsáno už tolik knih a že spisovatel Jean Raspail o něm vytvořil vlastně již druhý román? (V prvním, nazvaném Hra na krále ? 1976, Raspail napsal o nástupci tohoto krále, malém chlapci dnešní doby, který snil o království). Byl to blázen, snílek, prosťáček, megaloman? Je jisté, že tento périgordský advokát, pocházející z rolnické rodiny, jednoho dne prodal svou kancelář, vypůjčil si k tomu další peníze od svého bratra a vyjel na nejzažší jih jihoamerického kontinentu, kde hodlal založit království araukanských a patagonských Indiánů. Osudy měl fantastické, králem se skutečně stal, panoval v chladných a větrných pustinách několik dnů a králem byl pak po celý život? Ještě třikráte se vrátil, vždy ubožejší a chudší, ale jeho sen o velikém osudu ho nikdy neopouštěl navzdory neúspěchům, zradám a výsměchu, které ho stíhaly. V době francouzské belle époque, kdy císař Napoleon III. Hodlal vytvořit na latinskoamerickém kontinentu sobě podřízené říše a kdy dokonce poslal do Mexika nešťastného ?císaře? Maxmiliána, aby tam byl popraven, osud osamělého dobyvatele Antoina, do jehož snu patřilo i osvobození nešťastných indiánských kmenů od bělošské nadvlády, byl vlastně dojemný a úctyhodný. Říši se mu nepodařilo vytvořit, ale poddané Antoine de Tounens měl ? ať to byli náčelníci zuboženého a bouřícího se lidu, araukánský Quillapan a patagonský Kalfukura, ať to byli různí hodnostáři, které si vysnil a obdařil pomyslnými tituly, nebo ať to byli skuteční básníci a spisovatelé tehdejší doby, Verlaine, Charles Cros, Jean Richepin, Francois Copée, astronom Camille Flamarion a tolik jiných, kteří ho přijali mezi sebe, když se mu celá Francie vysmívala, a kteří se prohlásili za jeho poddané. Byl jim blízký svým sněním, které dokázal tragikomicky uskutečnit, a byl jim blízký i svou neustálou touhou po Patagonii? I Jean Raspail, spisovatel, básník a výzkumník vzdálených krajů kolem Hornova mysu, se v doslovu prohlašuje za generálního konzula Patagonie, který dostal pověřovací listiny od samotného Krále Antoina I? Kdo okáže a chce být Patagoncem, ať se začte do této krásné, tragikomické a pravdivé knihy.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1987 , PráceOriginální název:
Moi, Antoine de Tounens, roi de Patagonie, 1985
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Já, Antoine de Tounens, král patagonský. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (9)
málokdy se mi stane, abych při čtení knížky slzel. tedy, ehm, někdy se mi to stane, když je kniha blbá, nudná, zbytečně surová - ale to není tento případ. kniha je to dojemná, a i takové otrlé hovado jako já vzlyká jak stará nevěstka.
Po letech jsem narazila na tuto knihu a dobře jsem si pamatovala, jak mě v mládí zaujala. Je to dobře napsaná beletrie, inspirovaná skutečným, neuvěřitelným lidským příběhem. Advokát z francouzského maloměsta skoncoval se svým zajištěným životem a vydal se na strastiplnou cestu do Jižní Ameriky, kde byl po mnoha peripetiích zvolen
domorodým náčeklníkem a v r. 1860 se prohlásil za vládce Araukánie a Patagonie. To nemohlo dobře dopadnout...Zvláštní člověk, zvláštní osud. Je v tom něco donkichotského...
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Ocenění knihy (1)
1981 -
Grand prix du roman de l'Académie française
Kniha Já, Antoine de Tounens, král patagonský v seznamech
v Přečtených | 22x |
v Doporučených | 5x |
v Knihotéce | 24x |
v Chystám se číst | 9x |
v Chci si koupit | 5x |
v dalších seznamech | 4x |
Štítky knihy
19. století Francie králové Patagonie Chile historické romány podle skutečných událostí
Ten román není vcelku špatný, ovšem byl pro mě problém přežít ich-formu tohoto textu, resp. patologicky velikášské výlevy hlavního hrdiny. To, nad čím tady všichni roní dojetím krokodýlí slzy, mě opravdu neskutečně iritovalo. Ten člověk byl absolutně mimo realitu; nechtěl vidět, že špinavá bezcitná kurva není žádná ctnostná a vznešená královna; nechtěl vidět, že banda bezcharakterních alkoholiků pojídajících koně zasyrova není skvadra jeho chrabrých generálů; nechtěl si přiznat jako skutečně čestný muž, že není žádný král, ba ani kníže!
P.S. "Senzitivní vztahovačnost znamená paranoikův pasivní postoj vůči "křivdám", proti nimž čestně nebojuje, ale hrdě přijímá svůj osud s pocitem nevývratné křivdy a bezpráví, společensky se izoluje, jest plachý, do sebe uzavřený." (Jan Křesadlo: Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie)