Já nebyl u tebe, když přicházelo jaro přehled

15.12.2024

Pro mě další docela překvapivá nedetektivní Agatha Christie. Kniha „Pověz mi, jak žijete“ jsou autorčiny vtipně psané vzpomínky na vlastní zážitky na archeologických vykopávkách v Sýrii.
Tady jde ale o něco úplně jiného, i když také inspirované cestováním do Sýrie.
Příběh jedné ženy, která čirou náhodou uvízla v té nejzakopanější pouštní díře a v podstatě nedobrovolně rekapituluje svůj život. Joan, sebevědomá středostavovská Angličanka, spokojená sama se sebou, se svým životem, se vztahem s manželem, s dětmi, a kritická ke každému, kdo jen trochu vybočuje z jejích představ o dokonalém životě, je konfrontována v depresivním osamění s myšlenkami, které mohou její dosavadní život postavit na hlavu.
Lehká ironie, která podbarvuje zejména první část knihy, se mi do toho příběhu moc hodila, protože díky ní neupadl do klišé nebo melodramatu. Konce knihy jsem se trochu bála, protože vnitřní drama v poušti nabízelo různá vyústění, ale závěr byl uvěřitelný. Na můj vkus trochu moc vysvětlující, ale to je autorky styl, i v jejích detektivkách nesmí zbýt ani chloupek nevyjasněný.
Zaujalo mě o to víc, že kniha vyšla v roce 1944, takže téma, které autorka rozvíjí, mohlo být na tehdejší dobu hodně neotřelé a možná i odvážné.

21.10.2024

Dobré, opravdu dobré. Bezpochyby vedené vlastní zkušeností a díky tomu s uvěřitelným a očekávatelným koncem.
Ač se to tak z jednostranného pohledu může jevit, ve skutečnosti zde nejsou žádné černé a bílé postavy, žádní pachatelé a oběti. I ostatní postavy mají své vnitřní světy, své viny a selhání, jen o nich nevíme. Z konfrontace s pouští by nikdo nevyšel jako světec. Ani nikdo z nás, čtenářů. :-)
Mě tedy kniha přivedla k zamyšlení nad tím, v čem já obelhávám sama sebe... Třeba abych nemusela udělat věc, která je potenciálně konplikovaná a nepříjemná (leč prospěla by mému vývoji), sama sebe přesvědčím, že tak, jak to je teď, je to nejlepší. Kdo z vás to zná?