Já, Tito a gramofon přehled

14.05.2020

Přečteno za půldruhého dne - příběh mě velice zaujal! Stylem i obsahem mi hodně připomíná knihu Rukojmí - Lokomotivy v dešti slovenského Petra Pišťanka, ovšem Mazzini podává příběh dorůstajicího osamělého kluka v mnohem surovější, ale i kompaktnější a stylovější podobě.
Jugoslávský socialismus vypadal hodně jinak, než ten náš, když si mohli zajet pracovat do Německa nebo nakoupit do Itálie. Připomínky doby a místa děje jsou jenom "jemně nahozené" - v epizodách o povinném vzývání maršala Tita a o - tehdy jenom drobných, u hádky v kině spíše groteskních - národnostních animozitách, které za pár let vyústily ve válečnou tragédii (geniálně napsaná kapitola Madam X!).

Knihu o touze (nejen) po gramofonu nepovažuji ani za humornou ani za vtipnou, i když ty hrůzy, které kluk zažívá, jsou psány opravdu odlehčeně. Odlehčeně až tak, jako kdyby to byla "normálka", žít o hladu ve špinavé garsonce s dvěma naprosto psychicky narušenými, až nebezpečnými osobami, přičemž jde o osoby, které by dítěti měly být nejbližšími ochránci - matku a babičku. Alespoň v jakémsi "doslovu" - kapitolce psané již z pozice dospělého vypravěče - se s těmi dvěma zrůdami vypravěč nějak vypořádal: jednak ve zpětné rekapitualci možných důvodů, které vedly k psychickému vykolejení jeho matky, a pak slovy na konto fanatické babičky: "... když dáš všechnu lásku Bohu a nenecháš jí ani trošku pro své blízké a už vůbec ne pro sebe, když se bráníš sama sebe poznat a volíš tu nejjednodušší cestu, když neumíš chápat a odpouštět, porozumět sobě ani ostatním, nejsou nebesa o nic nebeštější, jen země je nesrovnatelně pekelnější."