Jak neměřit člověka přehled

01.10.2023

V některých částech této knihy ideologie poráží vědu i realitu. Viz například opakování pokusů s Mortonovými lebkami ukazují, že Morton měřil správně a Gouldova kritika je zcela neopodstatněná a neseriózní.

03.08.2021

Knihu lze rozdělit na dvě části. První je spíše historická a ukazuje, jak byla dědičnost měřitelné inteligence a rozdíly mezi rasami špatně prokazovány na základě chybných, ale tehdy obecně uznávaných metod a názorů. Dnešní diskusi o tomto tématu to moc nepomůže, protože je to spíše historie a moderní zastánci těchto politicky nekorektních směrů argumentují jinak (a jejich odpůrci argumentují také jinak, vlastně si typy argumentací do značné míry prohodili – viz. donucení Jamese Watsona – nositele Nobelovy ceny za objev DNA – k odvolání jeho výroků o rozdílnosti ras a zveličování různých důvodů, proč je špatný a hloupých přeřeknutí v každém článku o tomto tématu).Další část knihy se zaměřuje na modernější metody zkoumání inteligence. Nicméně přestože měření inteligence se změnilo, na výsledky to vlastně nemělo vliv, pouze už většina uznávaných tvůrců IQ testů tvrdila, že testy nelze používat k posuzování ras ani dědičnosti inteligence. Kniha tedy v podstatě dokazuje, že měřením velikosti lebky nebo testy nelze dokázat, že je nějaká rasa inteligentnější než jiná, ani dědičnost inteligence. Pouze tedy dokazuje, že nejde nic dokázat, o tom, že by bylo možné prokázat rovnost ras, není ani zmínka. Přesto se autor tváří, že to dokázal. A i když nejde nic dokázat (a souhlasím s tím, že měření částí lidského těla, testy IQ nebo pracovní úspěchy nejsou v tomto případě relevantní), je nevyvratitelné, že žádnou z velkých civilizací, která posunula lidstvo významně dopředu, nebyla založena tou rasou, jejíž menší inteligenci nelze v žádném případě dokázat. Navíc je nepravděpodobné, že by se dlouho oddělené skupiny vyvíjely stejně. Máme tedy náznaky (které kniha ignoruje), ale nemáme důkazy. Nutno dodat, že tento důkaz o nemožnosti dokázat inteligenci je celkem přesvědčivý. Jaký tedy je? Žádný test nemůže odpovídat komplexnosti světa a nikdy nebudou existovat přesně takové podmínky, aby testy byly naprosto relevantní. A také to, že evoluce často nechodí po přímých cestách. Nicméně čím delší a komplexnější test je, tím relevantnější bude – a to nás vrací zpět k náznaku o vývoji civilizací. Autor nás nabádá, že svoje myšlenky máme zpochybňovat. Napadá mě však myšlenka, proč on nezpochybňuje ty své? Minimálně pokud víme, že je do určité míry dědičná výška, barva očí či barva kůže, proč by to nemělo platit o inteligenci? Jak chcete tvrdit, že se inteligence vyvinula v evoluci, pokud tvrdíte, že není dědičná (autor sice přímo netvrdí, že dědičná není, ale tvrdě popírá všechny náznaky toho, že dědičná je)? A jak by se mohla vyvinout, kdyby ji všichni měli stejnou – evoluce je přece založena na tom, že mezi vlastnostmi rozdíly existují – bez rozdílu vlastností by nemohla existovat soutěž ani výběr. A jak už jsem zmínil, pokud je dědičná a založená na náhodných mutacích a rozdílném prostředí, je nepravděpodobné, že se dvě oddělené skupiny žijící na různých místech budou vyvíjet stejně. Celkově musím říct, že mi kniha moc nedala. Ale na druhé straně, pokud čtu předchozí komentář k ní (PetrHanak), musím se knihy trochu zastat. Vývoj člověka a šlechtění zvířat není totéž. Zvíře šlechtíme k určitému jednoduchém účelu, který naprosto jasně chápeme – maso, mléko, živá síla, rychlost. Naproti tomu člověk má obstát v řešení komplexních problémů, kterým nerozumíme. Mnoho lidí si myslí, že nedokážeme řídit a plánovat ani ekonomiku. Jediný lidský mozek je nesrovnatelně komplexnější než celá světová ekonomika (ano, vím že ekonomiku tvoří právě tyto mysli, ale tato komplexnost se zde plně nepřenáší) – co teprve evoluce miliard mozků a myslí, z nichž každá je trochu jiná a svým způsobem zvláštní a každá může být úspěšnější za trochu jiných podmínek, které ani nedovedeme definovat, stejně, jako nedovedeme definovat inteligenci? Není to zdaleka tak jednoduché, jak se některým zjevně zdá. Stejně tak nechápeme a neznáme problémy, které lidé budu muset v budoucnu řešit a ke kterým bychom je měli šlechtit. Je na čase obnovit rozumnou diskusi o věcech jako je eugenika a rozdíly mezi rasami (nebo spíš začít, protože toto téma bylo vždy plné předsudků na obou stranách a vždy vítězila ta strana, která odpovídala politické korektnosti dané doby), ale neměli bychom příliš spěchat s nějakou reakcí v praxi (zdůrazňuji že reakce na přehnané přistěhovalectví nepovažuji za rasismus, ale za pud sebezáchovy – pokud chceme ostatním rasám pomoci, proti čemuž rozhodně nic nemám, pak tak máme činit u nich doma, ne u nás; pomáhá se ale hlavně těm slabším a proto by pomoc jiné rase mohla být sama o sobě rasistická).