• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 5 knih

Nové komentáře u knih Stephen Jay Gould

Jak neměřit člověka

„Na knihu jsem psal a otiskl kdysi recenzi, je vložená v odpovídající sekci DK. Zásadně mi vadila kontaminace Gouldovy argumentace politikou (ideologií), ta ve vědě nemá absolutně co dělat. Z knihy jsem si ale odnesl užitečný termín "reifikace" (zvěcnění abstraktního konceptu), což zní hrozně, ale ve vědě se mi to hodilo mnohokrát.“... celý text
— TGC

---

Pandin palec

„Pandin palec je úplně první evoluční kniha, která se mi jako teenagerovi dostala do spárů. Dost mě nasměrovala, i když později mě přesvědčil mnohem víc Dawkins. To nic nemění na tom, že Gould je brilantní esejista, důstojný nástupce nestora moderního vědeckého esejismu Lewise Thomase. Btw. prestižní literární cenu Lewise Thomase Gould kupodivu nedostal (zato přistála např. Jamesi Watsonovi, E. O. Wilsonovi a právě R. Dawkinsovi).“... celý text
— TGC

---

Dinosauři v kupce sena: Úvahy o povaze přírodních věd

„Brilantní eseje. Hvězdička dolů za dnes už nepřijatelné antidawkinsovské postoje ;-)“
— TGC

---

---

Dějiny planety Země

„Krásné ilustrace + erudovaný text = doporučuji.“
— TGC

---

Pandin palec

„Sbírka Gouldových biologických esejů, v nichž vysvětluje principy evoluce a ilustruje je na příkladech žhavě nových či obskurních, ale vždycky fascinujících, mě zaujala tak, že jsem četla v každé volné minutě. A jelikož byla kniha pořád někde blízko mě, dostala jsem příležitost zjistit, že přírodovědci v mém okolí tuhle klasiku identifikují, i když leží zadními deskami vzhůru. Celý týden mě vyučující častovali poznámkami typu „Jak se má panda?“ nebo „Gould je lepší biolog než Dawkins!“ (to teda není, ale už to nadšení pro Goulda chápu). Originál vyšel v roce 1980, jednotlivé časopisecky publikované eseje jsou namnoze z druhé poloviny 70. let, a přesto kniha zůstává překvapivě aktuální. Zdálo by se, že zrovna v evoluční biologii nic nebude zastaralejšího než včerejší text, ale jelikož se Gould soustředí spíš na zákonitosti než na jednotlivosti, má Panda co říct i po necelém půlstoletí. Autor se třeba odvážně pouští do (částečné) rehabilitace genetika Richarda Goldschmidta, který věřil, že motorem evoluce jsou makromutace v raném vývojovém stádiu, měnící tempo růstu organismu, a tím i fenotyp a chování. V době, kdy autor dotyčnou esej psal, byl Goldschmidt fackovacím panákem evoluční biologie, kdežto dnes jeho teorie mnozí badatelé berou v potaz (byť je samozřejmě nepřijímají se vším všudy, což nečiní ani Gould). To jen pro příklad; myšlenek aktuálních (stále nebo opět) se tu nachází požehnaně. Víc zastaralo těch několik esejů paleontologických (a dost pravděpodobně i eseje o biogenezi, jež ale bohužel nemůžu posoudit, takže je tu nechám stranou). Třeba úvahu, zda se ptáci vyvinuli z dinosaurů, nebo ze staršího společného předka, už antikvovaly objevy opeřených, ba dokonce létajících teropodů (první roku 1996), jež mimochodem nakonec vyřadily Archeopteryxe z třídy ptáků (ukázalo se, že mezi svými dinosauřími soukmenovci není až taková výjimka). Což nic nemění na tom, že Gouldův text přehledně shrnuje stav tehdejšího bádání a stále si uchovává zajímavost. Zdůrazňuji, že „překonané“ texty představují zlomek z poměrně tlusté (a zároveň neskutečně čtivé) knihy, a navíc mě ty paleontologické kousky bavily nejvíc. Dál autor exceluje, když píše o dějinách přírodních věd. Díky němu jsem zjistila, že Lamarck by se notně podivil tomu, co dnes označujeme jako lamarckismus, nebo že Darwina k formulování přirozeného výběru nedovedla jen zcela náhodná četba Malthuse (jak píše v autobiografii), nýbrž systematické studium humanitních učenců, v němž byl Malthus kouskem skládačky. Co mě tak docela nenadchlo, byly eseje o antropometrii, protože Gould k věcným úvahám přidává ideologickou nadstavbu. Oddíl se ostatně jmenuje „Rozdíly mezi lidmi očima vědy a politiky“. Když tedy (zcela správně) vyvrací víru v přímou závislost velikosti lebky a inteligence, vzápětí nějak přijde k závěru, že všechny lidské skupiny jsou obdobně chytré a vlastně jsme si všichni rovni. Jednak to z výše řečeného nevyplývá a jednak to asi není pravda (kdyby byl Gould schopen vyvrátit závěry kanadského antropologa Philippa Rushtona o evoluci lidských ras, to by byla jiná). Na druhou stranu je Gouldův egalitarismus názorem inteligentního člověka, který k němu zřejmě měl důvody, a proto ho lze bez obtíží respektovat. Gould svoji levicovost nezakrývá ani v jiných esejích, zhusta cituje Marxe s Engelsem (pokud do jeho textu citáty nevpravili překladatelé, o čemž pochybuji). Spěchám dodat, že jsou to citáty dobré a vhodně použité; ostatně Marx a Engels i sovětská biologie přece jen často měli co říct. A když jsme u českého překladu, to je koncert dvou virtuozů.“... celý text
— JulianaH.