Jak si lidé hrají přehled

09.02.2025

(SPOILER) Sice starší, ale i přesto stále velmi oči otevírající záležitost a ve většině ohledech pořád aktuální. Eric Berne byl velmi zkušený člověk a vážím si toho, jak neskutečně zajímavou sféru v tomto díle odhalil. Rozškatulkoval typy "her" - téměř každý z nás aspoň nějakou z nich hraje (ať už v lehčí či těžší formě), aniž by si to uvědomoval. Škatulky jsem nikdy příliš neuznávala, ale co se týče analýzy nevhodných vzorců chování v rámci sociální psychologie, které nám ztěžují život, jsou podle mě zcela nezbytné. Odjakživa jsme v podstatě nevědomě nastaveni na nějaké vzorce chování, které nám vštípili rodiče, nebo naopak vyhledáváme do své hry něco, co nám do ni zapadne jakožto například nějaký článek, který nám byl v minulosti nějak narušen a byl pro nás v dětství důležitý. Dle toho si vybíráme například i partnery - ty, kteří nám perfektně zapadnou do naší hry - ale vlastně všechny lidi, které máme dobrovolně kolem sebe.
Tato kniha dodává extrémní vhled do mnoha vzorců, které si jen tak neuvědomíme sami od sebe a pomocí jejich odhalení je potom snažší tyto zacyklené hry přestat hrát a zlepšit si život. Tím, jak je originál tohoto díla starý, je jasné, že určité věci by dnes byly řečeny trochu jinak (některé oblasti nebyly tehdy považovány za úplně běžné jako dnes, nebo nebyly ještě tak dobře prozkoumány). Zajímal by mě tedy autorův názor na některé věci, co se dějí v dnešní době, i když ty vzorce chování zůstávají stále stejné, jen možná někdy v trochu jiné podobě. Z tohoto důvodu jsem občas s některými tvrzeními v určitých hrách nesouhlasila, ale bylo jich málo a bude to asi opravdu jen tím, že dnes by to bylo podáno trochu jinak - a nechci hlavně v tomto oponovat člověku s takovým vzděláním a zkušenostmi jako byl Eric Berne.
V některých hrách jsem se trochu poznala, nebo naopak jsem si uvědomila, co někteří lidé v mém okolí hrají za hry. Velmi mě zaujaly kapitoly "Nezávislost" a "Jak získat nezávislost" na konci knihy. Ty mě hodně inspirovaly a myslím, že se k nim (a nejen pouze k těmto) budu vracet.

05.02.2025

Myšlenka, že v různejch situacích z člověka mluví vnitřní dítě, vnitřní rodič nebo vnitřní dospělej - ok. Myšlenka, že na povrchu se může bavit dospělej-dospělej, a pod povrchem třeba dítě-rodič - ok. Myšlenka, že každej v každý situaci hraje na druhý tak trošku divadýlko, byť nevědomě, aby z toho vytěžil polechtání na egu, zadostiučinění, vyhnutí se nějakejm strachům, odmítnutí bez explicitního odmítnutí, morální převahu, a kdesi cosi - ok.
Ale hlavní část knihy, kde autor tyhle principy dělí po kategoriích do jednotlivejch her, který představuje a popisuje na příkladech, mi přijde tak nějak zbytečně překombinovaná; jakoby hlavnim cílem autora bylo těch her vymyslet a popsat co nejvíc. Navíc psaný dost těžkopádnym jazykem, asi aby to vypadalo víc "vědecky".
Jako pár vět k zamyšlení jsem mezi tim všim "balastem" sice v knížce našel, ale vracet se k ní rozhodně nebudu.