Jako břitva: Němcová (program) přehled

22.11.2016

Čekala jsem tiché, komorní vyprávění, ale to jsou ta poslední přídavná jména, která bych teď při hodnocení hry použila. Je v ní příliš mnoho postav, které chtějí být slyšet. Překřikují se, avšak navzájem jsou k sobě hluší. Jsou sobečtí, povrchní, nepřející. A nešťastní (i když to nepřiznají.) Pravda, Rottová je chvílemi i vtipná, ale ta to nezachrání. Nakladatel, profesor, doktor, Němec i dvě služebné - každý jako by mluvil ne kvůli druhým, ale pro sebe a tím se udržoval v tempu....
...Němcová se k nim vůbec nehodí. Se svou povahou je v ději na druhé koleji, ale připadá mi, že od ní jediné si čtenář (divák) může slibovat změnu v postoji. Je jiná než oni. Víc pravdivá. A její touha je patrná třeba jen v jediném slově. Jako tady:

- Bára: Chcete psát?
- Božena: Ano.
- Bára: Radím Vám zastavit se, kdykoliv ucítíte křídla, a čekat, než se Vám do ruky zatnou. Jenom nesmíte křičet. Nikdy. A bude se vám chtít křičet. Moc se vám bude chtít křičet. Kdykoliv budou odlétat. Nepoletí jen tak. Kus ruky si vždycky na cestu utrhnou. Tohle vám nevydrží ani Doktor, ani Profesor. Krve bude moc. (str. 166)

Dávám tři hvězdičky. První za kusé deníkové záznamy samotné autorky, jež v knize najdete ještě před textem hry. Druhou za setkání Johany s panem básníkem; a navazující třetí za opakovanou zmínku o knize Bouřky: příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy. Ta mi udělala obzvlášť radost. Musím si jí znovu vyhledat.