Jana z Arku - Proměněný život přehled

01.11.2020

Zájem o osobu Jany z Arku ve mně kdysi vzbudil dvoudílný koprodukční film s Leelee Sobieski v titulní roli, proto mě trochu mrzí, že ho Kathryn Harrison mezi jinými filmovými adaptacemi nezmiňuje (když už odkazuje na tu Bessonovu ze stejného roku, která je možná výpravnější, ale v přístupu k faktům svévolnější a celkově méně zdařilá). To je ale samozřejmě podružné, jinak je to skvělá biografie, která se nebojí posvítit si na Janinu fascinující osobnost z mnoha úhlů. Obzvlášť pozorně se autorka věnuje kontextu dobového postavení žen ve společnosti a je pravda, že to, čím Jana své nepřátele a soudce popuzovala asi nejvíc, bylo její - řečeno současným slovníkem - "nabourávání genderových stereotypů", i když její motivace byly samozřejmě úplně jiné, pevně provázané s tehdejším náboženským myšlením. Další, na co Harrison klade důraz, jsou paralely mezi Janou a Ježíšem, mezi jejich životními příběhy a možná ještě spíš mezi středověkým "mediálním obrazem" těchto příběhů. Kniha rozhodně není nekritickou oslavou, ale portrétem člověka z masa a kostí, osobnosti, která by byla výjimečná v kterékoli době.

22.08.2019

Dlouho jsem uvažoval, a nemohu dát více. Autorka má nepochybně Johančin život nastudovaný. Ale stejně tak je nepochybné, že celistvé znalosti středověku, která by mohla získat soustavnou četbou profesionálních historiků, postrádá. Pravda, najdeme zde jeden, dva odkazy na Dubyho nebo Huizingu, jakožto je zde notně čerpání i z díla asi největší odbornice na Johanku, Pernodovou. Avšak tyto kvalitní zdroje jsou mixovány odkazy na autorky druhořadého ražení feministické provenience a vlastními výklady Bible, kterýžto koktejl je dochucení jakýmsi výběrem z nejrůznějších uměleckých děl, která ukazovala Johanku na stopadesát různých způsobů.
Výsledkem je tak vskutku postmoderní obraz Johanky, který je sám prošpikován psychoanalytickými kecy a ahistorickým feminismem, jenž ji ukazuje jako samolibou dívku, jejíž význam tkví spíše ve vzpouře proti patriarchátu. V podstatě tak jasně ukazuje nemožnost pojmout tuto osobnost jinak, než plně v jejím "posláním vyvolené", kterému ona sama upřímně věřila, stejně jako její okolí. Ne, do seriózní vědecké práce nepatří neustále útoky na "krvelačnou církev", mysoginii a zdůrazňování seděl jako falického symbolů.
A přece, zejména ve druhé části knihy se dostane i na onen druhý obraz Johanky. Jako kdyby ve snaze zobrazit ji jako oběť, nemohla autorka jinak, a uchýlila se ke klasickému pojetí, byť samozřejmě náležitě aktualizované odkazy na Bessona.
Výsledek je tedy více než co jiného značně nejednoznačný a rozporuplný. Ukázat Johanku jako ženu s chybami, jako máme i my ostatní samozřejmě není špatně, ale nesmělo by se to dít za usilovné snahy o křečovitou redefinici jejího obrazu (byť připouštím, že je to plně v nástupnictvi jiných, viz např. citovaného Brechta).