Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy přehled

23.06.2021

Ne, anotace nemá pravdu – tohle není „studie“. Je to sbírka esejů založených na deníkových záznamech. Není to soustavné pojednání o nacistické němčině, nýbrž tříšť Klempererových postřehů – někdy lingvistických, někdy obecnějších a z velké části úzce osobních. A protože je to tedy knížka plná autora, přetékající jeho subjektivitou (to samo o sobě není nic špatného), nedá se hodnotit čistě jako vědecká práce.

Kdybych se o to přesto chtěla pokusit, musela bych říct, že největší cenu (pro mě) mají pouhá konstatování (např. o frekventovanosti slova „slunný“), ne interpretace. Z mého hlediska Klemperer nepřišel s ničím objevným ani jako filolog (např. to, že používání zkratek souvisí s technizací, mi přijde příliš samozřejmé, než aby to člověk vůbec psal), ani jako filosof snažící se posoudit podstatu nacismu (ono by bylo těžké jeho původ v romantismu přehlédnout). Ačkoli byl coby současník Třetí říše v mnohem těžší situaci než historikové, kteří se ni dívají s odstupem mnoha desetiletí. Alespoň třeba dobře postřehl, že NS-režim překonotoval pojem „koncentrační tábor“ takovým způsobem, že se bude spojovat výlučně s ním, a ne s búrskými válkami, kde vznikl (natož se Spojenci, kteří je měli také).

A teď k té subjektivitě. Jelikož autorovo „opuchlé“ (abych použila jeho výraz) Já přetéká do všech esejistických střípků, prostě se nad ním musím pozastavit. Přijde mi – ale můžu se plést –, že Klemperer byl pomstychtivý, netolerantní a posedlý odsuzováním druhých. Kolikrát odmítl Němce, kteří mu nabízeli přátelství a podporu v těžkých časech, proto, že se v politických názorech různili? Ačkoli má třídní vědomí mimořádně vyvinuté (a těší ho otloukat čtenáři o hlavu, že je „vzdělanec“), zároveň zvládá být komunista a nekritický milovník SSSR. Tvrdí, že zatímco nacistická technizace (nejen jazyka) člověka zotročuje, komunistická ho osvobozuje. Stroje prý totiž uvolňují ducha jen v případě, že jsou bolševické. Aha, jasně.

Myslím, že ho lze v mnohém považovat za průkopníka novořeči: píše s úmyslem vyrvat z lidských mozků slova, která by mohla zrcadlit jinou ideologii než vládnoucí, a pořádá na ta nebohá slůvka brutální hony. Třeba „hrdinství“ je prý nutno vykořenit, neboť nacisté je diskreditovali. „Původní“ smysl slova heroismus, jak tvrdí, bývalo skryté konání humánních skutků. (Jaký „původní“? Starořecký? Protože Homérovi héróové dělají všechno, jen ne skryté humánní skutky…) Myslí si, že skutečnost lze konstruovat jazykem, proto zákaz nějakého slova, třeba označení pro Židy a Němce, zruší i tělesný a mentální rozdíl mezi nimi. Kromě toho je to neskutečná fňukna. Při čtení „LTI“ jsem měla dojem, že mi do těla proudí jed, jed Klempererovy osobnosti. Může kniha uštknout?

Ale plynule se čte. I zásluhou historek, jež čtenáři umožňují poznat každodennost Třetí říše včetně různých reálií (dětský míč se svastikou, strašidlo „Kohlenklau“, dodatečné sňatky žen s muži padlými na frontě, ...). Navíc nám Klempererovy vzpomínky prostředkují setkání s lidmi (Němci i Židy), kteří nebyli tak světodějní, aby uvízli v paměti historiků. Díky především za seznámení s Paulou von B.
Překlad je brilantní, před paní Zlatou Kufnerovou smekám.