Jeden z nás: Příběh o Norsku přehled

Ctive, skvele napsana reportaz o zivote a cinech zoufalce Breivika. At zhyne v pekle!

20.02.2025

„Starat se znamená nezapomenout.“
Mé první literární setkání s absyntovkou skončilo nezapomenutelně. Jeden z nás: Příběh o Norsku je totiž prvotřídní čtení, které kvůli svému nelehkému tématu vyvolává spoustu (zejména negativních) emocí, přesto však sugestivně a od první kapitoly nutí čtenáře číst dál.  
Vztek, odpor, smutek, bezmoc... Právě těmito emocemi ve všech svých odstínech je prostoupena každá stránka knihy. Někdy jsem měla během čtení chuť bichličku popadnout a mrštit s ní o podlahu, jindy jsem si poplakala, většinu času mi ale krví kolovala směska nechuti a zášti k pachateli. Åsne Seierstad věcně, přesto však citlivě a s ohledem na události vypráví příběh ostrovu Utøya tak, jak se skutečně stal, přitom seznamuje čtenáře s minulostí Norska a jeho migrační politikou. Nicméně hlavně popisuje životní etapy jednoho zbytečného člověka, jehož přínos společnosti byl snad ve všech oblastech nulový už od narození. Anders Behring Brevik jako podivné dítě ze sousedství a problémový syn, jako zavržený sprejer graffiti, jako puberťák bez maturity, jako neúspěšný obchodník bruslící na hraně zákona, jako potenciální homosexuál bojující s vlastní identitou, dospělý nepochopený okolím, závislák na hře World of Warcraft... a zejména pravicový radikál, jehož nuzná existence se scvrkla do boje proti islamizaci, multikulturalismu, feminismu, kulturnímu marxismu, sexuální revoluci, dekadenci a dalším údajným důsledkům levicové vlády a který zároveň vlastní zbrojní průkaz a několik těžkých zbraní. V kombinaci s vrozenou poruchou osobnosti a poblouzněním způsobeným plytkými frázemi jeho extremistických idolů z internetu tak došlo k nevyhnutelnému. 22. července 2011 se samozvaný génius, nadčlověk lidské rasy a komandér jakéhosi vybájeného řádu templářů vydal očistit svou rodnou zem.
Nechal Norsko hořet, aby mohlo znovu povstat z popela. Nechal ho smočit v krvi, aby poznalo, že je nemocné. Smrtí Mladých sociálních demokratů měla začít obnova západní společnosti a on byl vůdcem, středobodem těchto začátků. Singulár i plurál v jedné osobě.
„Jsme první deštové kapky, které ohlašují blížící se bouřku! [...] Lidé žijí s klapkami na očích, oslepuje je jejich vlastní blahobyt. O všechno však přijdou, ztratí svoji identitu. Proto je důležité, aby i další patrioti v Evropě převzali zodpovědnost tak jako já. Evropa potřebuje víc hrdinů!“
Jak je známo, toho hrozného dne přišlo o svůj život 77 lidí. Jenže za pomyslnými zářezy na pažbě, za pošmournou statistikou se skrývají jednotlivé příběhy, nevyřčená přání i nenaplněné sny. Například Bano A. Raschid, jež přijela na tábor předchozí den, se měla ještě doma doléčovat z horečky. Nebo osmnáctiletý Simon Sæbo, který během útěku pomáhal svým vrstevníkům schovat se před kulkami, místo aby se sám zachránil. Za hrdinství zaplatil cenu nejvyšší.
Nedokážu si představit ani zlomek utrpení, které musejí pozůstalí a přeživší prožívat. Doufám však, že po letech najdou na životě alespon něco hezkého, co jim pomůže zmírnit jejich bolest. V myšlenkami jsem s nimi. Jak asi vnímají mimořádné selhání norské policie při zásahu? Jak se asi cítí, když jim média čas od času připomenou, že dotyčný vrah s výraznými narcistickými rysy si za jejich peníze lebedí ve fajnovém vězení s pěknými obrázky na zdech, živými andulkami, Playstationem a posilovnou? Když se jméno toho člověka skloňuje ve všemožných kontextech? Jedno je však jasné – desítky nevinných duší už opět neprocitnou...
„Vědomí, že mě čeká vězení, mě neděsí. Ve vězení jsem se narodil a celý život v něm žiju. Ve vězení, kde není svoboda slova, kde se nesmí klást odpor, kde se pouze očekává, že člověk bude tleskat zániku vlastního národa. Toto vězení se nazývá Norsko [...].“