Jindřich IV. Díl první přehled

13.08.2023

Ke každé další historické hře Williama Shakespeara přistupuji s obavou, nejistotou, až strachem. Proto mi to ostatně vždy trvá tak dlouho, dokopat se k nim. Bude mne tato bavit? Nebude to jen zdlouhavé mučení? Nebudu to chtít zavřít? A přitom vlastně ani nevím čím ono to je. Richard III. mě bavil, Richard II. mě bavil. Až Král Jan byl poněkud... no méně zajímavý, no...

Jindřich IV. (či alespoň jeho první díl, druhý jsem ještě nečetl), mne opět bavil. Překonal opět hradbu mé nedůvěry (co by ostatně Jan Falstaff nesvedl!) a získal si mne svou barvitostí.

Budu opakovat triviální fakt, napíši-li, že hra je to dost různorodá a střídavá. Každý Jindřich nás vede do vlastního prostředí, ve kterém v čemsi prosperuje. Přirozeně nás také vede do společnosti, která mu vyhovuje. Tak nás princ Jindřich vede do hospody, král Jindřich do královských komnat a Jindřich Percy k rebelům a zrádcům. Všechna tato prostředí však spojuje čest, vůdčí motiv dramatu, který je nám předváděn vskutku v nejrůznějších formách. On ním každý tu svou předvede, nakonec to ale, líbí, nelíbí, sumarizuje právě Falstaff. Čest je jen slovo. Nu a pokud vím, právě tento obraz je v druhém díle doveden v dokonalost.

Nu, hra je to navíc strašlivě vtipná. Dialogy prince s králem putyk jsou naprosto okouzlující. Jeden je zaobleným kontinentem tuku, druhý vyhublým údem, oba jsou ale bystří řečníci, kteří nenechají na druhém nit suchou. Zatímco je ale Falstaff upřímně tím, čím se jeví být, Jindřich je nám od samého počátku vykreslen jako chladný, kalkulující hráč, takřka bez citu. Je to obraz mimořádného psychopata, který hraje svou hru. A to se nám líbit může, rovněž se nám to líbit nemusí. Jsem si jist, že ve druhém díle i tento motiv vygraduje a upřímně, už se toho nemohu dočkat.

A tak to dohromady byla vlastně sympatická hra. Kupodivu mne tam ani žádná postava neštvala, i Percy a jeho počáteční výbuchy vzteku mne rozesmály. Rozhodně ta hra stála za přečtení a myslím, že bude stát i za přečtení druhé. Nejdřív však díl druhý, Veselé paničky a Jindřich V.

09.03.2022

Komplikovaný. Veľmi komplikovaný je môj vzťah k obom častiam Henricha IV. Predovšetkým ide o Shakespearove najprozaickejšie hry, čo vyplýva už z "prozaického" prostredia krčiem. A priznám sa, Shakespeara mám rád najmä ako "básnika divadla". Súčasne mám problém s tým, že oba diely (a najmä prvý) predstavujú expozíciu k Henrichovi V, čiže dospievanie mladého princa Henricha. Kráľ Henrich IV je tu predsa len skôr vedľajšou postavou.

Témou oboch častí je potom problém legitimity. Kto je to kráľ? Je to Bohom určený jedinec, najbližší možný dedič alebo je kráľom ten, kto si tú funkciu najviac zaslúži? Túto otázku si kladú všetci i samotný kráľ Henrich IV - uzurpátor, neistý si svojim postavením. Problémom je, že definitívnu odpoveď tu zatiaľ neponúka nikto, pretože Hotspur je až nezodpovedne búrlivý, Henrich je spočiatku príliš pasívny a Henrich IV sa utápa v neistotách a stále platí, že ho máme zafixovaného ako uzurpátora. Kráľovsky na mňa nepôsobil nikto z nich, aspoň v prvej časti nie. A kvôli tomu podľa mňa trpí dráma, pretože tu ide o prostý súboj dvoch pre mňa "emocionálne neutrálnych" frakcií. Celou prvou časťou sa zároveň vlečie virtuálne súperenie medzi princom a Hotspurom. Práve to tvorí podstatu a kostru celej prvej časti. Problémom je, že Henrich pre tento svoj boj nič neurobí a skutočné stretnutie dvoch protivníkov taktiež prebehne až na záver.

Výsledkom je, že celá táto linka predstavuje len akési pozadie pre bláznivé epizódy zo života Falstaffa, Henricha a miestnych štamgastov. Osudovosť Richarda II ustúpila žartovaniu. Flastaff so svojou číro hedonistickou chuťou po živote a prázdnou veľkoleposťou predstavuje naozaj asi Shakespearov vrchol komediálnej karikaturistiky. S tým je následne spojené aj pretekanie sa vo vymýšľaní nadávok a komických dvojzmyslov. Celou hrou sa tak nesie duch výčapov a sexuálnych radovánok. Dvorská kultúra tu na celej čiare prehrala s kultúrou ľudovou. Doslova tu cítiť vôňu alžbetínskej stoky. Falstaff si skrátka Henricha IV ukradol pre seba, čo dokazujú aj rôzne adaptácie (napríklad Wellesova), ktoré sa obvykle venujú výlučne jemu.

Lenže, a tu je môj problém, vo výsledku akoby nešlo o nič dôležitejšie, než o to epizodické posedenie si v krčme. Aj to je určite životná filozofia a poézia, akurát ma nedokáže posadiť na zadok.

Videné:
Film: Falstaff (1965), V kruhu koruny: Henrich IV (1. časť)
Divadlo: Henrich IV z roku 1987 (záznam)