Jindřich V. přehled

07.11.2024

Musím říct že jsem kolem Jindřicha V chodila hodně dlouho ale nakonec jsem jeho zoufalému volání neodolala. Politicky vedená hra však milo překvapila a já se do Jindřicha V zamilovala a věřila mu v přesvědčení proč nebrat salský zákon v podtaz jako takový a nárokovat si to co bylo Anglii vzaté.
Doporučuji

03.08.2024

Stále platí, že k historickým(politickým) hrám Shakespeara se nějak ne a ne snadno dokopat. Připadají mi obecně nejméně zajímavé a zbytečně zdlouhavé. Nakonec se většinou (no dobře, zatím všechny, snad krom Krále Jana) ukázaly jako mimořádně kvalitní. Jindřich V. je však první hrou (možná s Richardem III.), ke které bych se rád vrátil.

Upřímně se mi to strašně líbilo. Shakespearovsky je to dosi netypická věc. Vemte si to, každé dějství je odděleno chórickou promluvou, propagandistou, který má nasadit čtenáři růžové brýle šalby a mámení. Tu vás odvleče z Anglie do Francie, tu po Francii skáčete z místa na místo, díky Chóru zcela přirozeně a samozřejmě. Vidíte růžově velikolepé činy Jindřichovy, vidíte jeho skvělost a lásku, kterou k němu cítí nejen jeho národ.

A pak přijde realita. Přijde mimořádně brutální podřezávání zajatců, přijdou popravy a výhružky, přijde válka, krutá válka, mimořádní válka, obsahující samotným Bohem vedenou Bitvu u Azincourtu. Vedenou ale jistě krutým Bohem, financovanou jeho církví. Vidíme ostatně hned úvodem kupčení Arcibiskupa s legislativou. Je to podívaná všeho špatného a krutého.

Uprostřed však září hvězdička. Jindřich V. Postava se člověku musí zdát sporná už pro způsob, jakým naložil s Falstaffem v Jindřichovi IV., zde to nabírá dalších obrátek. Jindřich je skvělý. V jeho promluvách nejde mu o nic, než spravedlnost. Není to král bažící po Francii pro Francii, jedná se mu o spravedlivý nárok. Pro spravedlivý nárok však vraždí. Celé jeho promluvy jsou prostě kouzelné, jsou však šalbou slov. Mluví skoro jako chór. Prostý lid však úpí. A to si uznejme. Nechceme-li jednání států hodnotit eticky, musíme si to ospravedlnit, a to se mi nezdá snadné. Nu a pokud jej eticky hodnotíme, pro dědické právo vraždit a plenit není obhajitelné. Nu ale při tomto vědomí, při vědomí zásadní nepřijatelnosti této války, člověk si ji po přečtení stále bude pamatovat tak trochu pokrytou zlatem. Jindřich a Chór v člověku snad musí vzbudit tak silné sympatie, že je prostá skutečnost nemůže otřást.

A to je prostě úžasné! Co dovede umělec! Ohromující.