Jíst, Spát, Jít. Jíst, Spát, Jít. přehled

23.07.2019

Nedávno jsem šla kus cesty do Compostely a knížečku mi půjčila kolegyně. Před cestou jsem do ní nakoukla a usoudila jsem, že autorka má výrazně své pojetí poutnictví, které s tím mým příliš nejde dohromady, takže si přípravu udělám po svém a knížku si vezmu, třeba na cestě pomůže. Přečetla jsem ji tam za jedno dlouhé parné odpočinkové odpoledne. Dala mi pár dobrých myšlenek (hlavně "ani tak nejdete vy cestu, jako jde cesta vás", to jsem měla chuť tesat do patníků při stezce), to ano, ale celkově to pojetí cesty má hodně jiné než já.
Docela mě zklamal její rázný odsudek toho, že někdo chodí poutě na etapy - i to člověku hodně dá a vždy záleží na tom, co si kdo vybere a co chce. Někomu dá týden na cestě víc, než někomu jinému osmisetkilometrové Camino.
Také jsem nesouzněla s jejím přesvědčením, že by člověk měl jít a během cesty se zaobírat tím, co si přeje, a představovat si to, co je myšlenkovým cílem jeho poutě. Úplně to, podle mě, ignoruje jeden z hlavních smyslů poutí - odevzdání se cestě a nechání jí, ať mě dovede tam, kam chce ona. Ne tam, kam chci já. Přičemž to, že se budu zarytě věnovat svojí představě, mě od toho může i odvádět. A přitom na jiném místě autorka doslova říká, že "nejdete vy cestu, ale ona vás"... Čuchám tam drobet rozpor.
Knížečka není špatná, jsou v ní inspirativní myšlenky a hlavně citáty (ty mě těšily a i mi seděly do mého stylu poutnictví, já zase pasáže ve svém deníku prokládala texty písní, které mi ten který den zněly v hlavě), ale jako celek nemusí sednout každému, což je asi jak její výhoda, tak i slabina. Ale jsem ráda, že jsem ji přečetla. A velká výhoda pro poutníky - je maličká a lehká. V batohu o ní ani nevíte. :-)

31.05.2019

Spíše než (nepoužitelný) "průvodce poutnictvím" je knížečka souborem citátů a generátor synonym. Autorka totiž místo jednoho trefného slova vyjmenuje všechny možné varianty, a vy tak třeba celý odstavec čtete synonyma ke slovu "dobro". A to už je tak otravné, že je vám jakékoliv poselství někde.

Na začátku mě Hallová ještě dokázala zaujmout – kniha působí poměrně motivačně. S každou další stránkou mě však ztrácela, v polovině už jsem si fakt přál, ať to mám dočtené. Vlastně i ta nejpraktičtější část o tom, co si vzít na cestu, je ohromně obecná. Vzít si takové množství věcí, tak se nedivím, že je pro autorku každá pouť tak otřesné utrpení a obroda. Ba co víc, autorka pak kromě neobratného výčtu výbavy i navádí, co si máte na pouti myslet. A v závěru, i přes svou deklaraci, že náboženství nevyznává, vybízí k víře v Boha.

V knize se myšlenky často opakují, citáty někdy nesouvisí s tématem. Autorka občas popře svá vlastní tvrzení. A tak jsem měl na konci pocit, že vlastně celý ten význam poutnictví, o kterém se nás snaží poučit, sama moc nepobrala.