Jmenuji se Lucy Bartonová přehled

30.12.2022

Lucy je matkou dvoch malých dcér, manželka a začínajúca spisovateľka. Zdravotné problémy ju pripútajú na nemocničné lôžko. Manžel doma starajúci sa o ich dve dcéry a domácnosť ju nenavštevuje, prekvapivo je však navštívi jej matka. Práve ich niekoľkodňové spolužitie pri lôžku je hlavnou témou knihy spolu s ich (ne)rozhovormi o ni(e)čom. Dialógy medzi matkou a dcérou, hoci obe cítia hlboký smútok, pôsobia byť plné lásky. Je však tak zreteľné a jasné, akou bolesťou a traumou z čias minulých obe trpia, no ani jedna o tom čo ich ťaží na srdci nezačne hovoriť. Niekedy však netreba veľmi rozprávať, niekedy stačí byť spolu, hoci aj v nemocničnej izbe. Matka nie je schopná vyjadriť city k dcére, dcéra nie je schopná vyjadriť krivdy z minulosti. A tak sa rozprávajú plytko, o klebetách z ich rodného mesta, prípadne sú ticho. Prostredníctvom jednoduchých a banálnych rozhovorov poskytuje čitateľovi obraz o traumatických životných podmienkach rodiny, ktoré zanechali silný dopad na psychiku a vzťahy detí a ich rodičov. Aj keď sa všemožne snažíme páliť mosty, minulosť si nás nájde. Pritom Lucy bola žena, ktorá „LEN“ potrebuje počuť od matky: „ľúbim ťa“. To sa jej však nikdy nesplní.

Po dočítaní ostalo ticho. A zvláštny pocit, z ktorého puká srdce. A neskôr prišla vďačnosť. Za to, aká je moja mama, môj otec a aké mám neuveriteľné šťastie, že máme vzťah aký máme. Vzťahy sú ale veľmi krehké, často si vedia ublížiť ľudia, čo sa najviac milujú.

,,Toto je príbeh o matke, ktorá miluje svoju dcéru. Nedokonalo. Lebo my všetci milujeme nedokonalo.”

20.10.2022

Většina čtenářů bude Elizabeth Strout znát hlavně díky povídkám o Olive Kitteridgeové, za které obdržela v roce 2009 Pulitzerovu cenu. Já se s ní seznámila až prostřednictvím Lucy Bartonové. Tento zdánlivě jednoduše vystavěný román v sobě skrývá spoustu závažných témat pojatých pro mě velmi nezvykle. Dialogy mezi matkou a dcerou, přestože je v nich (ne)vyřčeno tak hluboké trauma, působí vlastně velmi něžně, jsou proťaté láskou a ze strany Lucy pro mě nepochopitelným odpuštěním. Autorka vynikajícím způsobem dokazuje, jak si nás minulost najde, i když se sebevíc snažíme spálit všechny mosty, jak v nás zejména nevyřešené události z dětství rezonují i v pokročilé dospělosti, jak posvátné je pouto mezi dítětem a rodičem, a že ani kvůli těm nejtemnějším věcem k této autoritě nepřestáváme vzhlížet. Nevyřčenost jako by v tomto případě jen umocňovala emoce, které čtenáře budou provázet. Výjimečně dobře napsaná kniha o tématech, jenž sice nejsou v literatuře (a bohužel i v životě) nijak vzácná, přesto by se o nich ale mělo mluvit i psát dál a dál. Po dočtení se určitě chystám i na zmiňovanou Olive.