Joseph Anton: Vzpomínky přehled
Salman Rushdie
Světoznámý britský prozaik se v dlouho očekávané vzpomínkové knize vrací k létům, která musel poté, co byl ájatolláhem Chomejním v únoru 1989 odsouzen k smrti za autorství románu Satanské verše, strávit pod policejní ochranou a v neustálých obavách o vlastní život i osud svých blízkých. Strhující vyprávění zaujme dramatickým popisem událostí i otevřeností, s níž autor popisuje své vynucené soužití s policejními specialisty, krize svého manželského života či složitý vztah k vlastnímu otci a komentuje postoje těch, kteří jej veřejně podpořili nebo se naopak přidali k jeho kritikům.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2012 , PasekaOriginální název:
Joseph Anton: A Memoir, 2010
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Joseph Anton: Vzpomínky. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (4)
Letos jsem věnoval nejvíc čtenářského času Rushdiemu. Začalo to Světem knihy, kde se (nepochopitelně!) tahle knížka rozdávali zadarmo. Tak jsem konečně otevřel svůj výtisk, který mi doma už pár let ležel. A přečetl jedním dechem. A hned se hnal po dalších.
Je pro mne těžké hodnotit tuto knihu a nehodnotit autora, který o sobě píše. V třetí osobě. Zpočátku jsem byl stržen vírem událostí, které se rozpoutaly kolem vydání Satanských veršů, vnímal jsem a spolu prožíval to vězení neustálé ochrany jeho života, obdivoval, že i tak se dokázal seznámit se svojí budoucí ženou. Zdálo se mi, že je velmi otevřený. I tam, kde na sebe vléval stín toho horšího já. Za to má mé ocenění, ale některé šedé barvy jeho osobnosti na mne natolik zapůsobili, že se mi jako člověk touto knihou spíše zprotivil. Asi těžce nesu nevěru, do které člověk tak až s chutí skočí a tak lehce si jí oddůvodní. Ale jinak velmi zajímavé. Tečka.
Související novinky (1)
Velký knižní čtvrtek (11. října)
10.10.2012
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Joseph Anton: Vzpomínky v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 44x |
ve Čtenářské výzvě | 2x |
v Doporučených | 3x |
v Knihotéce | 61x |
v Chystám se číst | 30x |
v Chci si koupit | 9x |
Autorovy další knížky
2009 | Děti půlnoci |
2015 | Satanské verše |
1990 | Hanba |
2018 | Zlatý dům |
2010 | Čarodějka z Florencie |
Kniha vzpomínek Salmana Rushdieho psaná ve třetí osobě vyšla v roce 2012 a zachycuje období od roku 1989, kdy na něho ajjatoláh Chomejní uvalil fatvu za knihu Satanské verše, román s prvky fantastického realismu, jenž podle některých muslimů uráží proroka. Ze Satanských veršů se stala politická záležitost, předmět zákulisních politických jednání, tajných dohod, způsob nátlaku mezi vládami, prostě špinavá záležitost, která už s autorem a vlastně ani obsahem románu nijak nesouvisela.
S Rushdiem jako autorem jsem se setkala poprvé a přistupovala jsem ke knize zcela bez předsudků a očekávání. Po přečtení více než pěti set stran těchto vzpomínek jsem se jednoznačně přiklonila na jeho stranu. Místo neumělého rozboru díla přikládám pár citátů, udělejte si obrázek sami:
V otevřené společnosti nelze žádné myšlenky ani přesvědčení izolovat a uchránit před zpochybněním, ať už filozofickým, satirickým, hlubokým, povrchním, veselým, neuctivým či promyšleným. Svoboda vyžaduje jen to, aby byl chráněn prostor pro diskuzi jako takovou. Spočívá v debatě samé, nikoliv v jejím vyústění, v možnosti vést spor, dokonce i s přesvědčením, které druzí chovají v nejvyšší úctě. Svobodná společnost žije v klidu, ale je bouřlivá; je tržištěm protichůdných názorů.
---
Byl člověkem bez armády, který musel neustále bojovat na mnoha frontách. První z nich byla soukromá fronta jeho tajného života se skrýváním, krčením se a skláněním hlavy, se strachem z instalatérů a opravářů, s úzkostným hledáním bezpečných útočišť a příšernými parukami. Druhou byla fronta nakladatelská, na níž navzdory svým předchozím knihám nemohl počítat s žádnou jistotou. Bojovat bylo nutné o samotný akt vydání dokončeného díla. Nebylo jisté, zda bude moci pokračovat v životě, který si zvolil, zda najde někoho, kdo bude ochoten jeho knihu vytisknout a distribuovat. A pak tu byl drsný svět politiky, plný násilí. Kdyby byl fotbalovým míčem, říkal si, šlo by si představit, že by byl obdařen vědomím a zapojil se do hry? Mohl by míč sám porozumět hře, v níž se s ním kopalo z jedné strany na druhou? Mohl by jednat ve vlastním zájmu a odebrat se z hřiště a mimo dosah oněch obutých, kopajících nohou?
---
Bojoval proti názoru, že lidi je možné za jejich myšlenky zabíjet, proti tomu, aby mohlo kterékoliv náboženství stanovit hranice myšlení. Nyní si však potřeboval ujasnit i to, za co bojuje. Za svobodu projevu, za svobodu imaginace, svobodu od strachu, za krásné, dávné umění, které měl tu čest provozovat. A také za skepsi, neuctivost, pochyby, satiru, komedii a nesvaté, škodolibé veselí. Z obhajoby těchhle věcí už nikdy nechtěl couvnout ani o píď.
---
Natřete-li si křídla načerno, nestane se z vás černý pták, ale jako racek upatlaný od ropy ztratíte schopnost létat. Největší nebezpečí narůstající hrozby spočívalo v tom, že slušní lidé spáchají intelektuální sebevraždu a nazvou to smírem. Slušní lidé ustoupí strachu a nazvou ho úctou.
---
Islám začal trpět fobickým strachem ze široké škály myšlenek, chování a věcí. V těchto letech i v těch následujících uvrhovaly islámské hlasy v této či jiné části světa - v Alžírsku, v Pákistánu, v Afghánistánu - do klatby divadlo, film i hudbu; hudebníci a umělci byli mrzačeni a zabíjeni. Realistické umění představovalo zlo, a tak Talibán vyhodil do povětří obří Buddhovy sochy v afghánském Bamjánu. Islamisté útočili na socialisty a odboráře, karikaturisty a novináře, prostitutky a homosexuály, ženy v sukních a muže bez plnovousů a také, což bylo bizarní, na zlo obsažené v takových věcech, jako jsou mražená kuřata a samosy.
---
Zčásti proto, že neměl na vybranou, se stal velvyslancem sebe samého. Politikaření však nebylo jeho silnou stránkou. Vystupoval s proslovy, obhajoval svůj názor a žádal světové hodnostáře, aby se postavili novému dálkově řízenému terorismu, tomu smrtonosnému ukazováčku, který se rozmachuje po celém světě Ten, vidíte ho? Zabte ho, toho plešina, co drží tu knihu , a pochopili, že nebude-li terorismus vyvolaný fatvou poražen, rozhodně se dočkáme jeho opakování.
---
V jádru sporu o Satanské verše, se všemi obviněními a znevažujícími výroky, je otázka zásadního významu: Kdo má mít kontrolu nad vyprávěním? Kdo má nebo měl by mít moc nejen vyprávět příběhy, se kterými a jejichž prostřednictvím všichni žijeme, ale také určit, jakým způsobem je lze vypravovat? Každý z nás žije svůj příběh a zároveň jsme součástí příběhů velkých. Jeden z nich se týká národa, druhý rodiny, třetí náboženství. Jako tvůrčí umělec ví, že jedinou odpovědí na otázku je: tu moc má nebo měl by mít každý z nás. Všichni bychom měli mít možnost vzít si velké příběhy na paškál, přetřásat je, vysmívat se jim a trvat na tom, aby se měnily a tím pádem odrážely měnící se časy. Měli bychom o nich mluvit uctivě, neuctivě, vášnivě, jízlivě nebo jakkoliv jinak, jak sami uznáme za vhodné. Jako členové otevřené sopečnosti na to máme právo. Dalo by se dokonce říci, že naše schopnost převyprávět a přetvořit dějiny naší kultury je tím nejlepším důkazem, že ve svobodné společnosti skutečně žijeme. V takové společnosti polemika o velkých příbězích nikdy neustává. Právě na ní tolik záleží. Polemika rovná se svoboda. V uzavřené společnosti se však ti, kterým patří politická či ideologická moc, neustále snaží podobné diskuze umlčet. Budeme vám vyprávět příběh, říkají, a řekneme vám, co znamená. Povíme vám, jak se má vyprávět, a zakazujeme vám to dělat jakýmkoliv jiným způsobem. Jestli se vám to nelíbí, pak jste nepřátelé státu nebo zrádci víry. Nemáte žádná práva. Běda vám! Budeme vás pronásledovat a naučíme vás, co znamená odpírání poslušnosti.
---
Pokud umění románu o něčem vypovídalo, byla to skutečnost, že lidská povaha se nemění, ať už se nachází v jakékoliv kultuře, na jakémkoliv místě, v jakékoliv době, a že, jak prohlásil už před dvěma tisíci lety Hérakleitos, ethos člověka, způsob jeho bytí, je jeho daimonem, určujícím principem jeho života aneb, jak pravila pádnější a známější formulace téže myšlenky, povaha je člověku osudem."