Jsme zde, abychom byli šťastní přehled

28.08.2024

Dá se vyprávět o štěstí bez patosu? Zbyněk Mrvík loni napsal knihu, která vytyčuje hranice citového působení tak, aby si čtenáře nevtíravě podmanilo. Letos se připravuje druhé vydání.

Hledáním štěstí už se zabývalo mnoho autorů a bezesporu ani tato kniha není výjimkou. Avšak, není prostor na obšírné vysvětlování toho, kde ho hledat. U této knihy si spíše uvědomíte, jak ho vycítit. Protože, jak je z knihy patrné, ta alchymie se odehrává na pozadí našeho každodenního konání. Zbyněk Mrvík klouže po povrchu všednosti a zaobírá se útržky života, které často mívají až absurdní náboj. Tyto fragmenty jsou zdrojem nepravděpodobných situací, do kterých své předurčené postavy dosazuje. Civilní dialogy popisují tématické situace, které k životu nevyhnutelně patří. Letní lásky, posezení u piva, nevěra, dětská nerozvážnost. To vše se nachází na pozadí čtrnácti povídek, které poukazují na situace “co by se mělo a trefně si dobírají společenských rolí.

Esence příběhů spočívá ve vykročení mimo životní mantinely a nepřímo čtenáře ujišťují, že v zásadní osobní rozervanosti bychom se měli zaměřit na prožitek. To si zároveň klade za cíl ospravedlnit sobeckost na úkor společenského tlaku. Tím si můžeme užívat lehkost ostrůvků pozitivní deviace pramenící z nutkavého sebepřijetí. I když na sebe hlavní postavy berou roli outsidera, tak se nakonec nepředvídatelně odpoutají k úsměvnému závěru.

Linie vyprávění je poutavá a to hlavně z toho hlediska, že čtenářova příběhová linka zde může fungovat jako pomyslná rovnoběžka. Tak vzniká sociální sonda, která dle charakteru vytváří kontrast mezi prioritami jedince. To je patrné i četných vulgárních pasážích. Toto vyjevující se schizma není hodnoceno a kniha se rozhodně nepřiklání k jednomu z možných řešení. Jde o fúzi dvou rovin.

Způsob vyprávění je úderný, bez zbytečných odboček. Nabírá kaskádovité tendence, která samotné texty žene směrem k překvapujícím koncům. Postavám, bojujícím se zdánlivou absurditou, Zbyněk dopřává novou zkušenost plnou idealismu. Spolehlivá řešení se sice nabízí, nicméně esence knihy pramení v kličkování životem, ve vymanění se z determinace toku času. Právě návyk přináší čtenáři příjemnou nervozitu. Navzdory povinnostem si pojďme vytvořit ze života krásné místo k žití. A to bez pocitu viny. Útržky z životních situací (ať už autobiografických) v kombinaci s osobitým nadhledem nás rozesmějí, přičemž místy tak trochu s nahořklou pachutí.

Kadence díla má spád navozující dojem předčasného utnutí. Touha po pokračování zanechává pocit nostalgie, která funguje právě proto, že se jí čtenář nemůže přesytit.
---------------
Kniha je pro všechny. Bez přehnaných ambic chce hlavně dopřávat radost.

Sympatické povídky ze života, veselejší i smutnější, inu, jako život sám.
Čtení na kdykoli, žánr ideální na dobu, kdy nemáte dostatek času nebo chuti na obsahově rozsáhlejší a náročnější text. Přečtete jednu, dvě a buď čtete dál, nebo odložíte na později, až zase bude moct či chtít pokračovat...
Za mne příjemné překvapení.