Katolický sen přehled
Jakub Deml
Série článků, psaných původně pro olomoucký měsíčník Na hlubinu, odráží autorovy názory na otázky víry, morálky, ale i aktuální události.
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Katolický sen. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Takovej klasickej Deml, chtelo by se rici. Zacatek skorem az zvlastni. Necekane uvahy, pak se ovsem vraci do svych tradicnich koleji. Zaver velice dobry, podnetne myslenky, umocnene tim, ze o podobnych tematech jsem se vcera bavil se svymi prateli. Lec! Se zde jiz objevuji antisemitske reci a to me sere, v nekterych nazorech mi vadi az prilisna umanutost a povysenost (casto ji pozoruji u nekterych krestanu) a tak vubec a pak nahle objevi se obraz, myslenka jak z jineho sveta: Posuzujeme velikost lasky jen podle toho, kolika utrpeni nas usetri. Dal bych 3,5, ale neni tu, tak tri.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Katolický sen v seznamech
v Přečtených | 6x |
ve Čtenářské výzvě | 1x |
v Knihotéce | 2x |
v Chystám se číst | 2x |
v Chci si koupit | 1x |
Autorovy další knížky
1934 | Zapomenuté světlo |
2000 | Moji přátelé |
1912 | Hrad smrti |
1914 | Tanec smrti |
1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
Do toho se člověk musí začíst s tím, že se nadechne, prorve se tím a na konci se zase může nadechnout. On totiž Deml sám čtenáři nadechnout nedá možnost. Ten jeho ultrakatolický pohled na svět je prostě tak pevný, že s ním ani nelze polemizovat. Přiznám se, že jsem to četl trochu jako experiment sám na sobě, co to se mnou udělá a musím přiznat, že na konci mi toho všeho bylo trochu líto. Na jedné straně jsou to jiskřivé myšlenky, pozorování života, na druhou stranu jsou prostě zalité do alabastru barokních andělských křídel, a ty, protože jsou právě z alabastru, by chtěly létat a mluví o tom, ale nemohou se hnout, protože víra je neosvobozuje, naopak naprosto zmrtvuje. Takhle to s Demlem tady cítím. Že není schopen přijmout Skauty, nebo že se vysmívá každému, kdo nechce být ve svém bytě se zavedenou elektřinou a teplou vodou a každý víkend jede spát někam např. pod stan, kde má daleko větší nepohodlí, to považuji za roztomilost staromilce, který se tak trochu vzteká. Horší je to tam, kde opět oznamuje všeobecné pravdy, pod rouškou odpuštění a milosrdenství. Úplně jsem se lekl a jsem rád, že je to tak krátké. Musím sáhnout po něčem, co přemýšlí nahlas (jako Deml), ale připouští různé pohledy na svět. Já prostě tu bigotnost nemám rád.
"Rakev s mrtvolou sokolského náčelníka stála uprostřed kremační síně na Olšanech. Zpívalo se, řečnilo se, hrály varhany. Středem všeho byl ten mrtvý, ale co horšího: středem všeho tu byla mrtvola, rozkládající se hmota. Nač ty věnce? Ví o nich mrtvola?" (s. 13). To člověk neví, má-li plakat, nebo se smát. Chápu, že z pohledu katolíka ve 20. letech byl jiný způsob rozloučení než odevzdání duše člověka do rukou božích nepřijatelný, ale takhle? Milý pane Demle, čtyři roky na to zemřela moje prababička, a byla vášnivou vyznavačkou Společnosti přátel žehu. Jak progresivní to byla žena!