Každému po denári přehled

06.07.2022

Když jsem si tenhle román balil do ruksaku před cestou na duchovní cvičení, přemýšlel jsem, jestli bude splňovat zadání našeho exercitátora, že si sebou máme vzít oddechovou literaturu. A vlastně o tom přemýšlím i teď, po dočtení. Bylo to milé a oddychové čtení? Nebo to byla pronikavá kritika katolických institucí i katolických srdcí?
No, kniha byla nakonec obojí, a byla i mnohem víc. Byl to totiž také hluboký lidský příběh – v tom nejméně ironickém významu toho pojmu, jaký si lze představit. Srdce-rvoucí i srdce-konejšící. A byl tím vším ve velmi dobré harmonii a vzájemném souladu. Rozdílné vrstvy příběhu si kupodivu nepřekážely, jak tomu mnohdy u podobných literárních synkrezí bývá.

Tím nejsmutnějším na osudu otce Gastona byla jeho nekompatibilita se svými nejbližšími v jeho vlastním farním kolektivu. Když se dostával do konfliktů s přítelem komunistou (jejich interakce připomínala Greenova Monsignora Quijota), když nenacházel pochopení u sousedů nebo obchodníků v ulici, byl to dost očekávaný střet různých náhledů na svět. Ale cítit totální míjení hodnot u bratrů spolukněží... Výmluvným příkladem byl Gastonův vztah ke své šestnáctileté chráněnce. Smutek spočívající ve vědomí, že mu jeho nezištnou lásku neuvěří lidé, kteří mají mít zhmotňování nepodmínečně darované lásky jako základní poslání. Smutek plynoucí ze zjištění, že ani kdyby se vysvětlil sebesrozumitelněji a i kdyby se třeba rozkrájel, tak mu stejně budou podsouvat nečisté motivace. A že to stejně, on otec Gaston, nijak nezmění, protože problém není v tom, že klerici špatně odhadli jeho, otce Gastona, ale že ta nedůvěra a podezíravost je už jaksi v jejich „základní výbavě“ a pohnout s nimi nepůjde.
Přitom Gaston svým ambiciózním kolegům nijak nekonkuruje, nechce jejich funkce ani jejich slávu, on totiž nechce víc, než trochu důstojně žít pro Boha a bližní. Ale ani tato velmi skromná ambice mu není přána, jako by právě jeho prostota a autentická lidskost ostatní něčím dráždila. Připomínal mi tím otce Holoubka ze stejnojmenného Baarova románu – stejný smutek ze zobrazení toho, jak těžké je žít v církvi i světě prostou lásku, ale také stejná radost a naděje, do jaké se nořím při setkávání s dobrými lidmi, v beletrii i v životě.

Zvláštní potěšení jsem na stránkách románu zažíval, když Bruce Marshall psal o řeholních sestrách. Nešlo přehlédnout, jak něžně o nich hovoří a já jsem silně cítil, že spolu lásku a obdiv ke snoubenkám Krista sdílíme. A nejen v této knize – zrovna nedávno jsem si vybavil, jak v románu Plná slávy bojoval otec Smith s chutí obejmout představenou řeholní komunity (protože jsem také váhal nad tím, jestli je to vhodný projev náklonnosti – aby toto váhání bylo ukončeno radostným zjištěním, že už žijeme v době, kdy je nejen možné sestřičky bratrsky objímat, ale kdy si řádová děvčata o obejmutí i sama řeknou. :-)

Doufám, že je z předchozích odstavců patrné, že Dělníky na vinici doporučuji ke čtenářské pozornosti. Je to román opravdu vtipný, opravdu dojemný a opravdově nenápadně moudrý – se spoustou skvělých postřehů nejen o nás katolických křesťanech, ale o nás lidech obecně. Je to román, který se zdá být moderní ve svém důrazu na církev laskavou a s lidmi trpící oproti církvi okázalé a nad lidi povznesené. Ale to je tím, že je to román nadčasový, protože upozorňuje na to, co je v našich životech skutečně důležité – bez ohledu na dobu ve které žijeme a společenství, ve kterém žijeme.
A posledních pár nádherných stránek obrátí náladu předchozích pár desítek stran – na nich jsem zjistil, že se s panem Marshallem shodnu i na tom, co je ta pravá odměna pro dělníky na vinici.

09.11.2021

Jedna z tých kníh, pri ktorých plačete aj od smiechu, aj od dojatia. A čo strana, to podnet na zamyslenie. Múdra, láskavá, veľmi vtipná, trochu smutná, nútiaca uvažovať. V poslednej tretine tých sĺz z dojatia bolo viac ako zo smiechu, kdejaké emócie sa vo mne vyplavili, našťastie posledná strana – a konkrétne odpoveď na to, prečo Boh v notoricky známej evanjeliovej stati odmení rovnako robotníkov, ktorí prišli robiť ráno i tých, ktorí prišli až večer – dodala celému dielu veľmi pozitívny a nádejný kontext.

Som z tejto knihy viac než nadšená a najradšej by som ju odporučila čítať všetkým známym aj neznámym.

***

„Sme sprostredkovateľmi milosrdenstva, nie Božieho hnevu.“

„Svet je dvojnásobný klamár: najprv ti odoberie Boha a nakoniec ti vezme aj svetské radosti.“

„Kristovo evanjelium je milosrdenstvo, preto ho môžu hlásať len milosrdní ľudia. Je hanbou pre náboženstvo, že neveriaci často dávajú najlepší príklad lásky k blížnemu.“