• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Bruce Marshall

Plná slávy

„Čirá a nádherně radostná esence katolictví ve svojí hloubce i povrchnosti a slávě i ubohosti. Do kouzelného humoru je vpleteno všechno podstatné a zásadní, co by mělo zůstat navždy platné, byť to nám "moderním" lidem přijde překonané a nepohodlné. Stejně tak všechno povrchní a malicherné co stejně jako sláva a hloubka Církev po staletí v nejrůznějších humorných i citlivých podobách doprovází a doprovázet nepřestane. Geniálně nadčasové dílko, kde se najdeme všichni; věřící i nevěřící v základech svojí lidskosti. "....kočí patřil ke katedrální farnosti, třebas nebyl u velikonoční zpovědi už aspoň pět let, jak aspoň tvrdil monsiňor....a jenom tři sestry sedly do poslední drožky, poněvadž musely s sebou vzít krabici s červeným ornátem, který kdysi užíval farář Arský, neboť jej nemohly svěřit kočímu na kozlíku, zejména když nebyl tak dlouho u svatého přijímání." "...myslel na všechny zapomnětlivé lidi, které viděl denně chodit s prázdnýma očima po ošklivých ulicích, neboť právě takoví lidé všude v tu chvíli umírají. Tupí chlapi v Moskvě a v Madridu, namalované stařeny v Perthu a v New Yorku, všechny je schrabuje boží koš jako překvapené ryby s otevřenými ústy..." Poslouchala jsem na Proglasu opakovaně celý Advent a prosvítil mi tenhle navýsost moudrý a hluboký humor i počátek nového roku, kdy mi nahradil chybějící slunce! Děkuji. P.S. Obálku jsem vybrala do Výzvy tu, která za mě nejvíc vystihuje ducha příběhu, ale i všechny ostatní jsou dobré. Poslouchala jsem doufám překlad Jana Čepa :o) 10/10“... celý text
— Chesterton

---

Plná slávy

„Kniha, ke které se pravidelně a moc ráda vracím. A vždycky znovu se mi chce smát i brečet a jsem za ni vděčná.“
— helenah

---

Plná slávy

„Jedna z nejsilnějších knih, kterou jsem kdy četl.“
— Martianus

---

---

Dělníci na vinici

„Když jsem si tenhle román balil do ruksaku před cestou na duchovní cvičení, přemýšlel jsem, jestli bude splňovat zadání našeho exercitátora, že si sebou máme vzít oddechovou literaturu. A vlastně o tom přemýšlím i teď, po dočtení. Bylo to milé a oddychové čtení? Nebo to byla pronikavá kritika katolických institucí i katolických srdcí? No, kniha byla nakonec obojí, a byla i mnohem víc. Byl to totiž také hluboký lidský příběh – v tom nejméně ironickém významu toho pojmu, jaký si lze představit. Srdce-rvoucí i srdce-konejšící. A byl tím vším ve velmi dobré harmonii a vzájemném souladu. Rozdílné vrstvy příběhu si kupodivu nepřekážely, jak tomu mnohdy u podobných literárních synkrezí bývá. Tím nejsmutnějším na osudu otce Gastona byla jeho nekompatibilita se svými nejbližšími v jeho vlastním farním kolektivu. Když se dostával do konfliktů s přítelem komunistou (jejich interakce připomínala Greenova Monsignora Quijota), když nenacházel pochopení u sousedů nebo obchodníků v ulici, byl to dost očekávaný střet různých náhledů na svět. Ale cítit totální míjení hodnot u bratrů spolukněží... Výmluvným příkladem byl Gastonův vztah ke své šestnáctileté chráněnce. Smutek spočívající ve vědomí, že mu jeho nezištnou lásku neuvěří lidé, kteří mají mít zhmotňování nepodmínečně darované lásky jako základní poslání. Smutek plynoucí ze zjištění, že ani kdyby se vysvětlil sebesrozumitelněji a i kdyby se třeba rozkrájel, tak mu stejně budou podsouvat nečisté motivace. A že to stejně, on otec Gaston, nijak nezmění, protože problém není v tom, že klerici špatně odhadli jeho, otce Gastona, ale že ta nedůvěra a podezíravost je už jaksi v jejich „základní výbavě“ a pohnout s nimi nepůjde. Přitom Gaston svým ambiciózním kolegům nijak nekonkuruje, nechce jejich funkce ani jejich slávu, on totiž nechce víc, než trochu důstojně žít pro Boha a bližní. Ale ani tato velmi skromná ambice mu není přána, jako by právě jeho prostota a autentická lidskost ostatní něčím dráždila. Připomínal mi tím otce Holoubka ze stejnojmenného Baarova románu – stejný smutek ze zobrazení toho, jak těžké je žít v církvi i světě prostou lásku, ale také stejná radost a naděje, do jaké se nořím při setkávání s dobrými lidmi, v beletrii i v životě. Zvláštní potěšení jsem na stránkách románu zažíval, když Bruce Marshall psal o řeholních sestrách. Nešlo přehlédnout, jak něžně o nich hovoří a já jsem silně cítil, že spolu lásku a obdiv ke snoubenkám Krista sdílíme. A nejen v této knize – zrovna nedávno jsem si vybavil, jak v románu Plná slávy bojoval otec Smith s chutí obejmout představenou řeholní komunity (protože jsem také váhal nad tím, jestli je to vhodný projev náklonnosti – aby toto váhání bylo ukončeno radostným zjištěním, že už žijeme v době, kdy je nejen možné sestřičky bratrsky objímat, ale kdy si řádová děvčata o obejmutí i sama řeknou. :-) Doufám, že je z předchozích odstavců patrné, že Dělníky na vinici doporučuji ke čtenářské pozornosti. Je to román opravdu vtipný, opravdu dojemný a opravdově nenápadně moudrý – se spoustou skvělých postřehů nejen o nás katolických křesťanech, ale o nás lidech obecně. Je to román, který se zdá být moderní ve svém důrazu na církev laskavou a s lidmi trpící oproti církvi okázalé a nad lidi povznesené. Ale to je tím, že je to román nadčasový, protože upozorňuje na to, co je v našich životech skutečně důležité – bez ohledu na dobu ve které žijeme a společenství, ve kterém žijeme. A posledních pár nádherných stránek obrátí náladu předchozích pár desítek stran – na nich jsem zjistil, že se s panem Marshallem shodnu i na tom, co je ta pravá odměna pro dělníky na vinici.“... celý text
— mirektrubak

---

Plná slávy

„Knížku jsem našel před lety v "odpadu" v Rakovníku na nádraží. Moc se mi líbila.“
— sucharek