Dobraadresa komentáře u knih
Psaní pomůže od ledasčeho, od smutku ze smrti někoho milovaného spíš ne. I tak mají ale texty, které popisují zkušenost podobné ztráty, smysl. Čtenář díky nim může docenit své vlastní štěstí, dokud ho ještě dočasně drží v rukou. Pokud jde o samotné básně, asi existují v daném žánru i silnější (např. Faberova Neskonalá), ale Reid je rozhodně zkušený básník a Milan Šedivý slušný překladatel. Knížku stojí za to vzít do rukou.
Cestopisy a úvahy Miroslava Černého (vedle téhle knížky například i Mizející hlasy, Němá planeta nebo Slovem svět) dokládají hluboký osobní zájem autora o ohrožené jazyky a jejich budoucí osud. Texty by bohužel potřebovaly pořádnou editorskou práci, aby byly fakticky i myšlenkově hutnější a zbavily se mnoha v podstatě zbytných úvah a informací o méně zajímavých okolnostech a zážitcích z autorových cest. Černého zaujetí a znalosti dělají z knih čitelnou a užitečnou záležitost, jen stylistika a podceněná možnost škrtat občas text shazují do internetového blogísku. Přesto knihy doporučuji – pokud by chtěl čtenář vyzkoušet nejlepší ze zmíněných čtyř, asi to je Slovem svět.
Okouzlující herbář neexistujících géniů, šílenců a dalších postav, které dovádějí do důsledků bláznivé nápady svého tvůrce. Knížka není velká, ale najdete v ní ledacos, od parodie na marxisty po zesměšnění literární vědy 20. století a hlubokou pravdu, že idiot je nejvyšším stádiem lidstva.
Pro mě největší překvapení roku. Přesvědčivá, našlapaná a čtivá sci-fi se spoustou nápadů a příjemnou zápletkou na hraně vědy a fantazie. Postavy jsou načrtnuté s milou originalitou, i když je jich možná v příběhu až trochu moc a sem tam jsem musel chvilku hledat, v jaké části děje jsem. Ale ani v těch chvílích jsem se nenudil a těšil jsem se, co bude dál. Na dva úplně neznámé autory je to parádní výkon. Navíc je knížka krásně vypravená, bez chyb a s dotaženou grafickou úpravou.
Tohle je poctivé a přímé křesťanství pro 21. století. Václav Vacek se vždy znovu ptá, co po nás opravdu chce Ježíš, a zbavuje se spousty neživého balastu, který jenom zakrývá cestu k tomu chovat se laskavě, milosrdně a bez zákeřnosti. Vacek na mnoha místech oživuje moudrost starých textů a umožňuje ji vidět v její stále nové kráse.
Cením si toho, že se Martin Šmaus jako jeden z mála soudobých autorů nebojí patosu, slz a velkých slov. Na druhou stranu je jeho text něčím jako apoteózou romantického "cikánství" pro 21. století - jeho hrdina na sobě cítí všechny hříchy světa, a přece sám, neumazán špínou okolí, zůstává čistý a jako obětní beránek jde od tragédie k tragédii, aby nesl úděl romského lidu, který jakýmsi podvědomým instinktem stále znovu a znovu naplňuje. Romové jsou v tomhle pojetí skoro nesvéprávné bytosti, něco mezi lidmi, anděly a zvířaty, co se řídí věčným instinktem a nemůžou jinak než prostě krást, zpívat bolavé písně a stýskat si po hvězdných nocích u velkých ohňů, když zrovna vybydlují další dům a strhávají mu krovy, aby byl večer ohníček, protože jim nedochází, že už zítra může pršet (motiv zmíněný několikrát). A všechno je osudové a za všechno se vytahuje nůž a pravda je to, co se zrovna říká, aniž by to mělo jakékoliv důsledky pro zítřek. Má to přinášet pochopení, ale upřímně řečeno to může vyvolávat i odpor.
S. d. Ch. ve své lepší formě. Každá z her je postavena na jednom roztomilém nápadu, který rozehrává do absurdna, mnohem dál, než by běžný autor takového nápadu došel. Ironická hra s jazykem moderního uměleckého provozu je třeba v Don Juan Luxury Art dohrabána na dřeň, takže katalogy výstav už nikdy nebudu číst stejně. Třetí – váchalovská hra se točí na několika reáliích, které krásně spojuje věcným dialogem přepracovaných metafyzických bytostí. No a první hra o Thomasu Bernhardovi se od jednoduchého mimoběžného dialogu krásně vyspiráluje až do posmrtného sebepozření. Což vám možná bez přečtení není úplně srozumitelné – tak si to dejte :-)
Hradeckého poezie jako obvykle jde do jádra jazyka a s oblibou ho odírá, hladí, hraje si s ním a posílá ho na nečekané cesty. Je okouzlující už jenom ty hry pozorovat. Drásavý obsah textů k nim dostanete jako bonus.
Bruno Schulz: Skořicové krámy. Překlad Petr Motýl
Na zadní straně obálky se o Bruno Schulzovi píše jako o polském Kafkovi. Nejspíš proto, že v jedné z povídek se otec vypravěče postupně promění ve švába a zmizí. Motiv proměny člověka ve hmyz je sám o sobě zajímavý a jistě bychom ho našli i v jiných dobových textech, ale nedělá ještě ze Schulze Kafku. Stejně tak bychom o něm mohli mluvit jako o polském Thomasi Mannovi, protože v kapitolách o figurínách (které jsou ještě zajímavější než kapitola o švábech) používá stejný motiv lidského demiurga, kterým začíná Doktor Faustus. Schulz ale není ani Kafka, ani Mann, je to Schulz. Zvláštní spisovatel se zajímavými a brilantními momenty, obecně ale už pro dnešek trošku upovídaný. (Pozn.: četl jsem nový překlad Petra Motýla).
Cením, že se autor přes zjevný osobní bias snaží psát věcně a tak objektivně, jak se na odbornou práci sluší. Knížka slouží hlavně jako připomenutí různých zajímavých případů z posledních let. Vedle toho je i sem tam nějaká teorie, ale ta je spíš generická. Celkově je dobře, že se tématu u nás někdo věnuje.
Feng-šuej je prastaré umění hledání vztahů v prostoru, ale tahle kniha ho přednáší příliš technicky. Ne že by byla úplně marná, ale zajímavé inspirace je v ní proti suchým technickým návodům příliš málo.
Milý a otevřený úvod do křesťanství pro především mladé lidi, kteří nemusejí mít s vírou či církvemi moc zkušeností. Otázky, které Pavel Kuneš vznáší, můžou být zajímavé pro kohokoliv a jeho odpovědi (pokud už nějaké dává) jsou vždy upřímné, laskavé a připravené přijmout i jiný názor.
Půvabná publikace pro fanoušky první republiky a zvlášť čapkovského okruhu. Čapek bohužel nezvládl vyfotografovat všechny osobnosti pátečnického kroužku - za 13 let setkávání jich jeho vilou prošlo jistě víc než sto. Některé nezastihl s fotoaparátem, jiní chodili mimo období jeho fotografické vášně (na počátku 30. let) a někteří se prostě fotit nechtěli (jako jeden z nejbližších čapkových přítel Ferdinand Peroutka). Ale i těch 30 a něco pátečníků představuje zajímavý vhled do dobového milieu. Rozhodně jsem o všech nevěděl, a to mě bratři Čapkové opravdu baví. Taky shrnutí pozdějších osudů jednotlivých osob představuje pestrý obrázek českých dějin 20. století - někteří zahynuli za války, jiní emigrovali, někteří se později dali do služeb komunistů. Díky za tenhle ediční počin, publikační činnost PNP je čím dál zajímavější!
V pěkné tradici Zpěvů staré Číny od Bohumila Mathesia tu máme knížku veršů z Dálného východu, které nejsou přeloženy z originálu, ale z jiného překladu. A podobně jako u Mathesia to jaksi nevadí. Jan Burian je totiž stejně jako Mathesius Pán Slov a dokáže haiku postavit líp než mnozí japanologové, samozřejmě s výjimkou Antonína Límana, který se překonává těžko. Santóka Taneda psal haiku netypická - formou i obsahem. A přesto to haiku jsou. Burian prý nepřekládá z japonštiny - a přesto jako by z ní překládal. Je to radost číst.
Duchovní i tělesný svět pretridentského jezuity nám je a nutně musí být vzdálený. Některé Faberovy spirituální důrazy už jsou dnes jen těžko pochopitelné, jeho modlitby k patronům míst, kde se nachází, můžou dokonce působit repetitivně nebo úsměvně. Každopádně ale z textu vyčteme jeho bohatou a silnou víru, sebereflexi a laskavost. Musela být radost ho potkat. Radost číst ho je už dnes bohužel trošku zastřená.
Zweigovy životopisy jsou z jiné doby - nebojí se patosu, velkých myšlenek a pohledu napříč dějinami lidstva. Přitom jsou živé a ke svým postavám laskavé, i když někdy kritické. Dodnes se parádně čtou, nenudí a jejich protagonisty si zapamatujete navždycky.
Pro člověka bez vztahu k českému literárnímu ghettu a jeho konkrétním postavám je sešit celkem bezcenný. Na rozdíl od dejme tomu Knihy Tutáč se vůbec nic nestane, když knihu vynechá i autorův fanoušek.
Tahle v originále jistě zajímavá knížka je tak příšerně zprasená českým překladem, že by si jeho autor Ivan Brož měl rozhodně hledat jiného koníčka než zoufalé pokusy o napodobování české stylistiky. A nakladatelství Epocha by si za tuhle redakční práci zasloužilo zkrachovat. Fuj.
Na jednu stranu se dá říct, že po přečtení knihy o potravinářském zpracování lidí jsem se na lidi začal dívat novým způsobem. Na druhou stranu jde určitě i o podobenství o tom, jak hnusně nakládáme s jinými živými tvory. Literárně nejde o nic převratného, ale téma samo táhne příběh až k (nijak extra výraznému) závěru a čtení nenudí. Co zaslouží pochvalu, je parádní obálka českého vydání.
Pro Satyricon doporučuji nejnovější překlad Petra Šourka (Academia, 2023). Jeho převod je velmi neortodoxní z hlediska stylu, v němž jsme zvyklí antické památky číst. Hrubý a neotesaný jazyk je ale podle mě k Petroniovu neuctivému a nactiutrhačnému originálu mnohem blíž než archaizující metrické přemety. Na antiku je to každopádně slušně bujaré čtení.