Na cvičišti. Bojiště přehled

04.01.2024

Na novinku Daniela Hradeckého jsem se těšil – a po jejím přečtení vlastně tak trochu jsem i nejsem zklamán. Graficky a výtvarně nádherně a nápaditě pojatá sbírka (díky, Jene Čumlivski!) těží z toho, co je autorovou největší devízou: tj. jakýsi proud vědomí, sycený ovšem hlubokou erudicí, sečtělostí a rozhledem po mnoha oblastech lidského konání a působení, jakož i takřka vehementní skepsí a racionalitou, jež ovšem nevylučuje asociativnost a průvaly tvůrčí energie. Do toho pak území „rudého severu“ (mimochodem, vodní plochu toho jména skutečně najdeme vedle chátrajícího stejnojmenného dolu kousek od Hamru u Litvínova, v létě jsem tam shodou náhod procházel), autorova kraje, který má v jeho tvorbě ústřední postavení, jež chtě nechtě určuje její východiska, dějiště a mentální prostor. A i pokud by s tímhle výrokem autor nebo kdokoli z vykladačů nesouhlasil (což je v posledku lhostejné), tak každopádně platí, že vnímat ji prizmatem těch „méně šťastných“ severních Čech je funkční a plodné.

První skladba (série básní?) Na cvičišti jako by skutečně byla jakýmsi trenažérem („trenažérem chůze“!), výcvikovým prostorem, kde autor oťukává vzpomínky, dojmy, krajiny a města, ale i to, co četl, zaslechl, někde zmerčil. Mezi impresemi, aluzemi (viz i subversivní pomrknutí na konci sbírky!) a reflexemi tu a tam probleskne někdo z blízkých či známých, spíš jako troska jednoho vztahu než jako soustavnější relace. Metodou není jen prosté řazení, ale rozličné textové experimenty, hříčky, práce s paradoxy. Vše se to slívá do proudu tu a tam přerývaného a přerývavého, jejž jako by dodatečně dávkovaly působivé výtvory (můžu tomu říct kresby?) Jana Čumlivského, který je – to jen tak na okraj – stejně jako Hradecký rodákem z Mostu. Nacházejí se vždy v levé části dvojstrany, ale svými výhonky/chapadly prorůstají na stranu pravou, potištěnou, takže má člověk při četbě pocit potřísnění či umazanosti. Doporučuju prohlédnout si třeba po přečtení výhradně tyto ilustrace, najednou a po sobě, jako by to byla políčka kresleného filmu.

Pro druhou skladbu/část (Bojiště) platí v podstatě totéž co řečeno výše, snad jen s tím, že je sevřenější a kompaktnější (nejen vnějškově), zprvu relativně tematicky jednotná, avšak i to se poměrně záhy rozplyne a roztříští a je z toho opět proud a změť, jakkoli motivy rodičů, dětství a mládí, Litvínova a severních Čech a léčebny patrně v Beřkovicích (ta se v menší míře vyskytuje i v první části, abych nezapomněl) se periodicky vracejí.

Tak proč vlastně to v úvodu nadhozené lehké zklamání? Před časem jsem přečetl Hradeckého prózu Tři kapitoly a nemůžu se zbavit dojmu, že oproti nim je přítomná sbírka unavenější, jaksi vyhořelejší. A to navzdory tomu, že místy působí promyšleněji (či spíše: vykombinovaněji), méně spontánně, jako by byla psána více chtěně a na sílu. Přesto (nebo právě proto?) je to o něco snazší četba. Tím nechci říct, že by byla špatná a nedalo se k ní opakovaně vracet, leč tato pachuť nenaplněných očekávání tam přesto je. Nedávno jsem si pořídil i Silážní jámy, tak až se k nim dostanu, uvidíme, jak vypadá mezičlánek popisovaných dvou knih. A ještě dva úryvky na závěr, myslím výstižně odrážející autorův um, tematiku a ducha celé sbírky:

Uživatel cvičiště je povinen respektovat, seznámit
se a řídit se, udržovat, nepoužívat, nahlásit. Na
cvičišti platí zákaz poškozovat, kouřit a konzumovat,
odhazovat, vodit, vstupovat, provozovat. Provozní řád
je závazný, provozní řád stanoví a obsahuje. Stane-li se
svědkem, uživatel je rovněž povinen.
S těmito znalostmi se již rodíme –

[...]

Na nemoc se předepisuje venkov,
který ničemu nevadí a nepomůže,
lékař a dominikán se propocují
k upotřebitelnému řešení.
Ale až přijedeš, smluvíme večer,
srazíme stoly, srazíme čepice,
nad příslovím Pivo dělá hezká těla
zapomenem, život že dělá mrtvá těla.