Dobraadresa komentáře u knih
Je to knížka pro jednu generaci, a protože do ní patřím, tak mě bavila. Vzpomněl jsem si na spoustu věcí, co už jsem jinak nedržel v paměti. Užil jsem si takovou zdravou nostalgii, která minulost nepřikrašluje, ale opravdu hlavně ukazuje a připomíná.
Když srovnáme tenhle jemný příběh s běžnou sci-fi, nabitou dějem a překvapivými zvraty na každé stránce, mohl by se zdát nudný. Ale není. Vyprávění robotky Kláry o jejím poznávání světa a domova nemocné teenagerky Josie je dojemné a vyvolá člověku spousty otázek, které stojí za to držet v hlavě, i když nemají odpovědi.
Rysovy vývody a komentáře jsou samozřejmě dost odporná antisemitská břečka, plná lží. Samotné dokumenty soudu je ale dobré číst jako pramen doby a v téhle knize jsou dobře dostupné. Škoda, že nejlépe právě v ní.
Krásné katolické čtení, skoro pohádka. S mnoha protivenstvími, nebezpečními, a přesto s jasným vědomím, že příběh skončí pro hlavního hrdinu, skrytého světce, který přes složité začátky bez rodičů stojí vždy na straně dobra, nějak pozitivně. Knížka táhne, nenudí a dojme, vlastně je to radost číst.
Jáchym Topol je odedávna kouzelníkem jazyka, ale kromě opulence vět jsem moc nedokázal pochopit, proč tuhle knížku napsal. Příběh rozplizlého komedianta, jeho ženy a dvou dětí, kteří přes cestu Evropou, kde zuří nenávist k migrantům, přes Rusko plné násilí až do Česka, kde se dějí nesmyslné historky, postupně prožívají rozpad osobností související snad s čímsi jako je rozpad civilizace, moc čtenářského zážitku nenabídne. Možná jde o antiutopii, ale ta je na mě asi moc přeplácaná a postrádá sílu vize, která by nějak hrozila uskutečněním. Jde o zhmotněné strachy, získané zabsurdněním stávajících událostí, ale celek působí jako zmatený šrumec, který posléze přestane vyvolávat jakékoliv emoce, protože guláš je příliš horký a přeplněný příliš mnohým kořením.
Proti cestopisu z pouti do Compostely je tenhle Líznův cestovní deník snad až moc tenký, ale pořád má všechny ingredience, které z něj dělají silné a posilující čtení. Znovu jde jen o krátké faktografické zápisky, a znovu vás přimějí jít s autorem, bát se o něj a těšit se jeho cestou. A hlavně jeho pokorou, dobrotou a upřímností.
Výtečně edičně připravené, dodnes nepřekonané vydání Máchových soukromých zápisů a korespondence s obsáhlým edičním komentářem. Intimní šifrované části deníků však neobsahuje, na to byla doba ještě moc prudérní. Komentář obsahuje i na různých místech se vynořující kritiku názorů Oldřicha Králíka na autenticitu některých máchovských památek. Mnohé argumenty jsou přesvědčivé, ale spor stále není úplně rozhodnut.
Pro toho, kdo má trošku zkušenost s archaickým jazykem a katolickou hantýrkou a nelekne se jich, jde o užitečnou příručku na cestě za tím, jak být menší idiot. A jak najít hlubší a trvalejší štěstí.
Je neuvěřitelné, jak prostý popis putování den za dnem dokáže uklidnit rozbouřenou duši a třeba i strach, smutek nebo bolest. Jak potom musí působit skutečná cesta.
Nové díly série o Kruanovi ocení fanoušci starých dílů z jednotlivých Ábíček, z ABC seriálu i z pozdějšího sourhnného vydání komiksů Vlastislava Tomana. Hodnota tohoto svazku je ale asi ještě víc v podrobném Tomanově životopisu se spoustou dokumentárních fotek. Každý, koho v dětství ABC mladých techniků a přírodovědců okouzlilo, tu najde spoustu informací ze zákulisí a dozví se mnoho o legendárních postavách, jako byl třeba autor vystřihovánek Richard Vyškovský, kreslíř František Kobík a hlavně sám Vlastislav Toman.
Výborná knížka pro duchovní rozvoj v klidný časech. Bohužel mě potkala v době ne úplně šťastné a její přístup a závěry mi někdy přišly mimo. Částečně pomohla, ale někdy byla skoro strašidelná nedosažitelností a necitlivostí některých závěrů. Rád bych byl jednou Kristus, ale text s pravidelným připomínáním toho, že když jím nejste, tak v celku vzato nemá cenu žít, mi k tomu cestu zase až tolik neumetl.
Krátké Jemelkovy prózky poeticky, ale zároveň nemilosrdně listují životem v příměstském satelitu ("Šmoulově"), kde "Šmoulové" a "Šmoulinky" zoufale žijí svoje vyleštěné sny na pečlivě oplocených pozemcích v domcích s garáží, a trojice outsiderů s nimi jemně a v podstatě nekonfliktně interaguje. Jemelkovy texty mají něco, čím zasáhnou i přes záměrnou absenci souvislého děje a běžných vyprávěcích triků. Zvláštní druh člověčiny. Doporučuju.
Knížka, která spíš než jako čtení slouží jako povzbuzení na cestě. Mírným a jemným způsobem nabíjí vůli a chuť pokračovat ve vztazích a prohlubovat je.
Soubor lockdownových kázání za covidu od šesti kněží, kteří se několik týdnů každý den střídali v povzbuzujících promluvách. Milé setkání se zajímavými církevními osobnostmi. Ne každá promluva vám asi změní život, ale v některých se dají najít kousky moudrosti, které můžou pomoct na další cestě. A dovedu si představit, že každý čtenář ty kousky v knížce najde na jiných místech.
I pro člověka z jiné duchovní tradice, než je zen buddhismus, může být zdravé a osvěžující si Sawakiho přečíst. A možná ani ne tak přečíst, jako probrouzdat se jím a odstavce, které zrovna zasáhnou cíl, si chvíli promeditovat. Jde to doma v klidu i při jízdě tramvají nebo na procházce. Pro ty, kdo váhají, zda tuhle knížku otevřít, už jen připojuju, že Sawakiho postřehy zasahují cíl až nečekaně často.
Hlavní hrdina se záměrně stylizuje do "líšnevo čelověka" 21. století v Česku. Nesmyslnost existence a jemně stupňovaný příslib přicházející apokalypsy mu umožňují se zdánlivou nezúčastněností líčit absurdní prázdnotu dneška. Nebo stručněji: čteme stroječek na beznaděj. Ten je ale poskládaný zručně a vyvolává to, co má a co chce. Dobré, i když v podstatě už žánrové čtení.
Charakteristiky 12 žen z blázince nemluví jen o těch ženách, ale i o blázinci. Odžité a zasahující popisy jsou dobře napsané a i když nenabízejí uzavřené příběhy, budí citlivost a empatii k lidem, kteří to nemají se světem zrovna snadné.
Útloučký svazek určený především milovníkům japonského šermu. Nešermíř si z něj odnese půvabnou informaci, že šermířská tradice se v Japonsku přenášela mimo jiné pomocí veršů, a jinak nic moc dalšího.
Knížka, která má mnohem lepší reputaci než obsah. V roce 2021 už je málokterá z "vizí" v povídkách v tomhle výboru nebezpečná nebo dokonce kontroverzní. Editor Ellison postavil PR antologie na tom, že obsažené povídky překračují tabu. To ve skutečnosti dělá asi jen jediná, ta nejlepší, povídka T. Sturgeona. Slušné texty tu mají kromě toho J. T. Sladek, N. Spinrad, P. Anderson a možná L. Niven a J. L. Hensley. Zbytek vlastně nestojí za to číst. Na antologii, která měla být tak nadupaná, jak tvrdí její pověst, je to docela málo. Dejme tomu klasický český výbor z angloamerické sci-fi Vlak do nebezpečí je mnohem zajímavější. Pokud vás zajímá skvělá sci-fi, přečtěte si samotného Ellisona, třeba nedávno vydaný Vrchol vulkánu. Tam je většina věcí parádních.
Osm Drábkových her z posledních let, výběr z jeho facebookových statusů a pár textů k narozeninám od přátel a kritiků dává dohromady půvabně vypravený svazek. Drábkova divadelní poetika je svébytná, okouzluje kreativitou ve formě gejzírovitě tryskajících nápadů, šaškáren, hříček a leckdy mrazivých postřehů. Na divadle Drábek nenudí, posbíraný v tlustém svazku většinou taky ne, i když poloh jeho humoru není nekonečno a místy vás překvapí, jak moc už nejste překvapeni. Knížku jde ale brát jako pošťouchnutí k vlastnímu bláznění a hledání grotesknosti světa. A to je milé i užitečné.