Dobraadresa komentáře u knih
Některé knížky nejsou ani tak literatura, jako spíš setkání. A vyvolají radost z toho, že bylo možné potkat někoho otevřeného, hlubokého a milého, jako byl jezuita Jan Rybář. Viděl jsem s ním a o něm několik dokumentů a jsem si jistý, že ho bylo úžasné znát osobně. Tenhle svazek aspoň část jeho kouzla předává.
Téma téhle reportáže z edice Absynth je výborné - všemožné trable, které se v divoké době pionýrských spermobank mohly stát, se opravdu staly. Včetně případu, kdy se jeden zvláštní chlapík stal otcem desítek dětí, i když by pravděpodobně neměl vůbec dostat možnost sperma darovat. Zpracování textu je už trochu slabší, místy nudí, na což v téhle řadě nejsem zvyklý. Kdyby nějaký redaktor autorovi vyškrtal třetinu opakujících se motivů, mohlo to mít trochu větší spád.
Čtivý a výborně vedený rozhovor, jehož nejsilnější místa se týkají současné situace římskokatolické církve. Vhled do dějin dává Tomáši Petráčkovi sílu a argumenty pro velmi trefné vystižení vachrlatosti různých "věčných" pravd a "neměnných" tradic. Martin Bedřich je pak svému zpovídanému důstojným partnerem. Radost číst.
Měl jsem to štěstí zažít Petra Borkovce na autorském čtení a jeho schopnost očarovat publikum i poměrně složitě vystavěným textem je skvělá. Některé z črt a sloupků v tomto souboru by si zasloužily namluvit do audioknihy. Ne každý kus ze skládačky je tu dokonalý, ale většina nabízí zajímavý, s citlivým vtipem podaný výsek zvláštní básnické zkušenosti se světem. No a místy (nikoliv řídkými) je to paráda, u které se vznášíte.
Harlan Ellison byl bezpochyby šílenec, ale jeho fantazie dokázala být bezbřehá. Vyráběl světy, které jsou okouzlující i hrůzné a mnohé z nich jdou do hloubky o dost dál, než by člověk od sci-fi povídek čekal. Ta přehlídka zraněných duší, které narážejí na různé neskutečné druhy nekonečna, ze mě dlouho nezmizí.
Jako rodič, kterého syn přemluvil, že si to prostě "musí přečíst" můžu říct, že mě čtení těšilo a slupnul jsem těch 400 stránek za necelý týden :-) Tahle knížka je napsaná s parádní přesností pro lidi Percyho věku a jako bonus z ní získají přehled o pantheonu základních řeckých bodů. Velmi slušné řemeslo.
Milé, až na výjimky laskavé komiksy o kulturním provozu. Opravdu skvělé jsou v celé knížce tak dva nebo tři, ale ani zbytek neurazí. A styl kresby je půvabný. Takhle v souhrnu je trošku vidět opakování některých autorových oblíbených motivů (roboti), ale celkově se knížkou listuje příjemně, a pokud nečekáte první patro komiksového humoru (Calvin a Hobbes, Redmeat, Rudo...), tak zaklapnete knížku spokojeni.
Tenhle krásný a parádně zpracovaný výbor pro mě funguje mnohem líp než druhdy proslulá Pomocná škola Bixley. Ukazuje spoustu fazet Blatného exilového psaní, ale nechává ve všech znít hravost jeho poetiky, nespoutanou hranicemi jazyků, obvyklých představ a asociací. V průběhu čtení nasosáte cosi jako základní Blatného rytmus a můžete si ho užívat v mnoha formách a náladách od nejrozvernějších po nejdepresivnější. Čtení pro radost, za které si editor a nakladatel Martin Reiner zaslouží hlubokou poklonu.
Na historkách o pouštních otcích je nejlepší, že přes zdánlivou neuvěřitelnost jednotlivých vyprávění ukazují, že staří mystikové byli svrchovaně praktičtí lidé. Jejich recepty na to, jak se zbavovat žádostí a docházet klidu jsou reálné a dokonale funkční - jen prostě pro člověka našeho věku v jeho pohodlnosti těžko dostupné. Všechny tři díly Apofthegmat jsou nicméně povzbuzující pro vlastní hledání a oprošťování se od všeho zbytečného.
Velká spousta praktických tipů, které navíc člověka zase trochu nabudí k tomu, aby se snažil být příjemný rodič a ne rodinný prudič. Ocenit jde i to, že na rozdíl od většiny podobné produkce nejde o výsledek zkušeností rodinného terapeuta, ale o osvědčené postupy funkční rodiny, která se navíc dokázala během let starat i o desítky dočasně osvojených pěstounských dětí.
Johny Cash nebo třeba Leonard Cohen natočili před smrtí alba, která už nejsou zářivá a brilantní jako jejich hitové desky, ale sečetla se v nich zkušenost celého života a loučí se v nich tiše a v takových hloubkách, jako málokde jinde. Slavnost bezvýznamnosti je podobně tichá, nenápadná a na první pohled snad i mírně stařecká. Pořádné čtení ale odhalí spoustu fazet a vzájemně provázaných her i drásavých výpovědí starého mistra. Vynikající je doslov Sylvie Richterové, který některé z nich odhalí. Je to pořád Kundera a pořád velké čtení. (A nemůžu si odpustit poznámku, jak moc už jen svou existencí ztrapňuje interpretační vývody Jana Nováka například o tom, že Kundera obdivuje Stalina. Kdo z téhle knížky vyčte, že Kundera vzhlíží ke Stalinovi, je prostě totální literární mamlas, i kdyby studoval tvůrčí psaní v Chicagu třikrát za sebou).
Nápad na tuto anketu v Přítomnosti podle vzpomínek Ferdinanda Peroutky vznikl tak, že mezi Pátečníky přišel komunistický spisovatel a ostatní se mu začali v podstatě omlouvat, proč že nejsou komunisty. V letech 1924-5 to byla relevantní otázka. Peroutka jako výborný editor ucítil příležitost a nechal své přátele sepsat, proč se nehlásí ke komunistické myšlence. Jejich souhrn argumentů je i dnes, po desetiletích reálné zkušenosti s komunistickou mocí, více než platný. Zajímavé je, že leitmotivem všech odpovědí do ankety je soucit s chudými a přesvědčení, že jejich situaci může lépe vyřešit vývoj buržoazní republiky než komunistická revoluce. Ani stopa po postoji, že podpořit je třeba hlavně bohaté a schopné a z jejich bohatství pak něco prokape i do nižších sociálních pater. Tahle podivuhodná myšlenka se u nás vynořila v podstatě až v devadesátých letech 20. století.
Velmi dobrá a obsáhlá práce o klíčovém období života Jaroslava Foglara a o podmínkách práce s dětmi a mládeží za protektorátu. Autoři pravděpodobně nejsou profesionální historici, což se mírně odráží v jisté naivitě přístupu k archivním materiálům, ale každopádně je to bohatě vynahrazeno množstvím provedené práce, pramenů a celkovým vhledem do Foglarova života a díla. Pro každého fanouška jde o mimořádně zajímavou četbu. Trochu zarážející je neuvedení autora / autorů nebo alespoň editora knihy, v tiráži a copyrightu je napsán Zdeněk Bauer jako "vedoucí projektu, rešerše a autorská spolupráce". Bylo by zajímavé vědět, co k této opatrnosti autora / autory vedlo. Možná v knize naznačený spor s dědici autorských práv. Nevím.
Klidný a jaksi zpomalený způsob vyprávění dává postupně vyplynout vážnému příběhu, který hrozí zničit i lásku jednoho z nejněžnějších párů, o kterém jste kdy četli. Nebudu prozrazovat, jak to dopadne. Cesta krajinou, která pod hlínou skrývá zapomenutá tajemství, stojí za zkoušku.
Několik zajímavých starých historií, většinou z dějin literatury (i když třeba vražda Otýlie Vranské není úplně literární kauza). Kniha působí trošku jako souhrn nesouvisejících, delších časopiseckých článků, ale čtení je to každopádně nenudící a chvílemi i objevné. Pro zájemce: "národní soud" nad Karlem Sabinou autor podrobněji zmapoval i v samostatné a velmi působivé knize.
Velmi dobrý debut v roztomile netypicky vypraveném svazku (s šikmým ořezem). Škrobovy texty nejsou formálně ani obsahově bůhvíjak objevné, nehýří gejzíry jazykové tvořivosti či originálními, zatím neviděnými motivy. Jsou ale kultivované a je za nimi čitelné osobní zaujetí, které autor dokázal zvládnout tak, aby ho mohl pocítit i čtenář. Autorova křesťanská víra prosakuje texty v sympatické, rebelující a živé verzi. Vrcholem sbírky pro mě byla závěrečná skladba Darknet.
Zajímavý text, který tematizuje a zesiluje civilizační úzkost podobným způsobem, jako třeba Anna Bolavá tematizuje a k nesnesení zesiluje úzkost neurotickou. Postavy v Prasklinách jsou víceméně nerozlišitelné, všechny mluví, uvažují a chovají se podobně, ať jde o pětiletou holčičku, nezaměstnaného otce nebo ředitelku firmy. Ve světě Prasklin se nade vším vznáší neurčitá, postupně se zesilující hrozba, lidé se začínají chovat čím dál divněji, podnebí se otepluje a systém (školství, zdravotnictví) selhává do nefunkčnosti. To ale není to hlavní. Hlavní je ta úzkost, nechuť k budoucnosti, která nabízí jen opakování nesmyslných vzorců, únava a neurčité vědomí, že všechno změní jenom zdánlivě nesmyslná krutost.
Mírně nudné životopisy víceméně náhodně vybraných osobností, z nichž některé jsou opravdu i filozofy. Výklad je podaný dost školometsky, ale vlastně s touhou po jisté poctivosti. Jakože OK, proč ne.
Dvě hvězdičky za nalezené texty Milana Kundery (divadelní hru o Jánošíkovi, horoskopy, rozhlasové hry...). Zbytek je trochu ubíjející ne snad nechutí ke Kunderovi, ta může být legitimní, ale otravnou nutkavostí tu nechuť všude vsunout, takže po pár desítkách stran už si dovedete přesně představit, jak bude Novák hodnotit cokoliv, co o Kunderovi objevil. Průšvih je nepochopení 50. i 60. let a toho, co se tu dělo. A ještě mnohem horší jsou pokusy o literární interpretace ve stylu "tahle postava si myslí tohle, tak si to určitě myslí i Kundera". Jo a "psaní z břicha", tvl.! :-DDD