Slavnost bezvýznamnosti
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451302/bmid_slavnost-bezvyznamnosti-8Xh-451302.jpeg
3
373
373
V českém překladu Anny Kareninové vychází Slavnost bezvýznamnosti, poslední román Milana Kundery napsaný francouzsky. Příběh několika pařížských přátel, jejichž současná setkání v zahradách nebo na večírcích se snově prolínají se zasedáním Stalinova politbyra, je především Kunderovým zlehka a humorně napsaným loučením se s tématy, čtenáři a světem románu obecně. Povzneseně napsaná kniha plná humoru a dobré nálady a první próza, kterou jedenadevadesátiletý autor žijící v Paříži dovolil přeložit do své rodné řeči.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2020 , AtlantisOriginální název:
La fête de l'insignifiance, 2013
více info...
Přidat komentář
Nevím, jestli je kniha dobrá nebo ne, prostě jsem to nepochopila. Možná to má nějaký hlubší smysl, ale nepřišla jsem na to. Kundera je prostě nad moje síly
Čtveřice (nebo snad pětice?) od sebe sotva rozeznatelných stárnoucích mužů, z nichž každý slouží svému účelu. Jeden umožňuje autorovi ventilovat svoje erotické představy (i když, to možná dělá každý z nich), druhý poukazuje na to, že dnes už nemůžeme dělat žerty, třetí je vypravěčem nutné historické vsuvky, čtvrtý přemýšlí o své matce.
Jsou to všechno trochu tragédi. Snaží se se vymanit z pocitu vlastní bezvýznamnosti. Někdo potvrzováním si své intelektuální nadřazenosti, jiný balením mnohem mladších žen, další trolením ostatních, i když to nikomu nepřipadá vtipné ani zajímavé.
Veškeré ženské postavy tu existují pouze jako vizuální kulisy pro potěchu oka stárnoucích mužů. (Je to místy až odporné, viz formulace jako "její zadnice ho zdravila," "pupky mladičkých dívek," případně vztah stárnoucího intelektuála s dvacetiletou holkou, která neví, kdo byl Stalin. Autora bychom asi mohli obhajovat tím, že on se těm postavám vysmívá, nicméně si myslím, že stále je v nich dost z něj samotného a jeho představ a tužeb.) Případně, pokud ženy zrovna nejsou mladé a krásné, tak jsou to mytické matky, jež definuje schopnost rodit potomky a propojení pupeční šňůrou.
Lze to přečíst za hodinku, avšak ta hodinka by se dala vyplnit i užitečnější činností.
Možná je to celkově autorův způsob jak se vypořádat s vědomím, že jednou bude zapomenut.
První a na dlouhou dobu poslední kniha, která se mi dostala od Kundery do rukou. Nevím, dle mého, kdyby toto dílo nenapsal renomovaný světový autor, žádné nakladatelství by po tomto románu ani neštěklo. Kniha vlastně o všem, ale zároveň o ničem.
Velmi plytký námět, leč zajímavá parafráze se Stalinem (za to dávám tu jednu hvězdu). Přiznám se, že toto dílo mě odradilo přečíst si další díla od autora.
Ta jedna tam je jen za to, že to bylo tak krátké. Představa, že by to mělo délku Vojny a míru je naprosto děsivá. Ukázkový příklad toho, jak by někteří autoři měli v pokročilém věku mít zakázáno cokoli tvořit. Kundera byl vždycky ten největší pozér a snob (o jeho morálních kvalitách a politických názorech raději nebudu už vůbec mluvit), ale člověk se u jeho raných prací aspoň trochu pobavil - grotesknost situací byla oživující. Ale když tohle veledílko postaví pouze na nesmyslných dialozích, pár bizarních postavách, jednom večírku a ranním vystřízlivění, prolnutí současnosti s filozofujícím a vtipkujícím Stalinem... do toho jeho klasická přehršel klišé, rádoby hlubokých myšlenek, laciných banalit a okázalých deklamací... U tohoto textu opravdu nechápu, že mu ani nějaký redaktor neomlátil o hlavu. Těch sedm písmen jeho příjmení je jediný důvod, proč to vůbec někdo vydal a měl odvahu prodávat. Já jsem rád, že jsem si to přečetl a potvrdil opět to, co jsem si o autorovi a jeho tvorbě myslel už dlouho - přeceněný kýčař čitelný jen ve svých dílech ze 60. a 70. let. #sorrynotsorry
Parafráze předešlého příspěvku: Kdyby to nebyl Kundera, nikdo by to nevydal, natož nepřeložil, natož nečetl.
Sám Kundera už nemohl mít moc soudnosti, když toto pustil do světa (pokud mu to někdo rozepsané nesebral ze stolu - tak to totiž působí). Ukazuje to na předpojatost v (knižním) světě, když toho vyjde v nákladech, překladech jen díky jménu. U renomovanho autora se v podobných knihách hledá, co v nich není. Mladého autora by takovýhle blábol, který neudrží koncepci ani myšlenku, pohřbil.
Kdyby to nebyl Kundera, ani ty tri nedam.
Mam z toho smisene pocity.
A nejvic me stve 85 stranek romanu vs. 18 stranek doslovu, kde mi dilo tak ocenovaneho autora rozebere slovo od slova, kdybych nahodou nepochopila, co tim autor chtel rict. To je snad pod uroven vsech, ne?
Zvláštní. První slovo, které mne asi – ne při psaní komentáře – ale při čtení knihy napadlo. U knih od MK častěji přemýšlím nad významem sdělení, není to úplně snadné někdy... Nezařadím si knihu do mých autorových „TOP 3“, přesto mne kniha opravdu bavila. Když se pokusím odstoupit „od sebe“, tak přiznám, že si nejsem jist, jak bych knihu hodnotil, nenapsal-li by ji právě MK.. Co mne vždy baví, tak je někdy nečekaná humornost textu. Tady mne nejvíce pobavily statě o Stalinovi a Kalininovi / Napadlo mne, zda si do budoucna udrží knihy svou nadčasovost, doba a témata se přece jen mění / Tak už víme, jak Kaliningrad došel ke svému jménu a každých deset let se můžeme podívat, jestli jím stále je. :-))
Když čtete knihu, měli byste cítit sounáležitost se sdělovaným...
V tomto směru jsem s Kunderou krok neudržel.
Některé pasáže krátkého románu byly naprosto originální a budící dojem moderní filozofie. Nešlo o nikterak hluboké myšlenky, ale zapůsobily na mě novátorsky a autorova zkušená mysl jim dala punc vážnosti i komičnosti zároveň.
Přesto jako celek mi román připadá nesrozumitelný. Text je poměrně hodně rozčleněn a nedrží dost dobře při sobě. Pochopitelně si lze obsah vyložit různými způsoby, což oceňuji; kniha se dá číst vícekrát, aniž byste cítili nádech blazeovanosti.
Myslím, že chybí více agrese postavám, více barvy v textu, naopak přebývá nadhled a některá hluchá místa, kde se autor víceméně opakuje.
Kniha netradiční, literárně odborná. Ne každému může přijít k chuti. Takových na policích obchodů mnoho nenajdete.
Knihy bez výraznějšího příběhu dnes moc úspěchů nesklízí.
Otázkou nicméně zůstává, zda se ve výsledku nejedná o špatný trend.
Kundera? No a co? Za to hvězdy nedávám, zvláště po "Lehkosti bytí", Žertu či Nesmrtelnosti. Tohle byla jedna velká nuda a nezměnilo se na tom nic ani po Slovu překladatelky a urputném doslovu paní Richterové. Ta se snažila čtenáři vnutit pocit, že jde opět o mistrovské dílo a kdo nepochopil všechny ty skryté vrstvy, tak jeho chyba.
Po dočtení se mi v hlavě objevila hláška z filmu Pelíšky,bylo to asi takhle :
...."tolik práce a přitom taková blbost, že?....
Za mne prostě ne.
Kunderu mám moc ráda a přečetla jsem od něj takřka vše, včetně jeho esejů, ale toto se fakt nepovedlo...
Knihu jsem kdysi dostala k vánocům, a sáhla jsem po ní až teď, díky čtenářské výzvě. Knihu jsem přečetla za jedno deštivé odpoledne a vůbec nevím, co ke knize napsat. Musím říct, že Kundera nepatří mezi mé oblíbené autory, nebo spíše čtené autory. Pochopila jsem myšlenku, kolem které se autor motá a kterou chce předat, ale možná jí tam vkládal příliš na sílu. Příběh byl vcelku nezajímavý, nepoutavý. Ale musím říct, že pupíky si budu pamatovat a u Stalina jsem vyprskla smíchy. Takže nakonec kniha nebyla tak špatná.
Přečteno za večer…a celý dnešek přemýšlím, co ke knize napsat…Kundera patří k mým oblíbeným autorům, takže ani tento poslední román mi nesměl v knihovně chybět…přesto mám pocit, že tomu oproti dřívějším počinům něco maličko chybí, nicméně za přečtení mi to stálo (a nejen kvůli čtenářské výzvě…)
Nějak mám Kunderovy starší knihy raději... Přijde mi, že toto je spíše jakýsi esej, který se autor snažil namontovat do románu, takže myšlenky strká do úst postavám, místo toho, aby z děje vyplynuly. Takový pocit u jeho starších děl nemám, ta na mě působí o mnoho přirozeněji.
Druhá věc je jazyk. Četla jsem knihu francouzsky a nemohu si pomoct, prostě z toho nějak cítím, že se mermomocí snaží napsat veledílo v krásné, učené francouzštině, ale výsledek je, že to zní jak kostrbaté školní cvičení. Ale je to možná jen můj pocit jiného cizince :-)
Edit: Nehodnotím samotné myšlenky, ale to, jak se projevují umělecky, řekněme... Přece jenom je to beletrie.
Čtenářská výzva mě navnadila, že bych mohl konečně zkusit něco od Kundery takže jsem možná měl velká očekávání nebo jsem nebyl na něj připraven. Tak nebo tak bohužel ve mne zůstalo taková pachuť "nemastné, neslané", kdy velmi ztěžka hledám něco, co by mne na knize bavilo a nechalo ve mne nějaký otisk na který bych si vzpomněl třeba za rok až bych vzpomínal jaké to bylo číst zrovna tenhle kus. Možná časem to dozraje, ale momentálně cítím, že asi Kundera nebude autor pro mne.
Štítky knihy
Francie česká literatura francouzská literatura svoboda svobodná vůle filozofická beletrie totalitaAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
*Rozpoznat bezvýznamnost vyžaduje často odvahu.*
Vždycky, když přečtu román od Milana Kundery a chci sem o něm něco napsat, tak se úplně zablokuju, protože mi veškerá má slova vedle těch jeho připadají nepatřičná.
Když čtu Kunderu, ocitám se v jiném světě, odpojuju se od reality, ten text mě úplně obklopí, obtočí se kolem celé mé existence, pohltí mě a v morku kostí cítím radost z toho, co nám jazyk umožňuje.
Až si říkám, že dokážu naplnit premisy meditativního čtení (což se mi stává velmi výjimečně).
Ani ve své krátkosti není Slavnost bezvýznamnosti román pro začínajícího Kunderova čtenáře, na to pozor.
Rozsah klame, navíc mu bez hlubší znalosti Kunderovy filozofie nelze porozumět. A to není povyšování… Cizí jazyk se taky musíme nejdříve naučit, než ho pochopíme.
Smekám před poctivou prací Anny Kareninové a hluboce obdivuji její překladatelský um.