Slavnost bezvýznamnosti
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451302/bmid_slavnost-bezvyznamnosti-8Xh-451302.jpeg
3
371
371
V českém překladu Anny Kareninové vychází Slavnost bezvýznamnosti, poslední román Milana Kundery napsaný francouzsky. Příběh několika pařížských přátel, jejichž současná setkání v zahradách nebo na večírcích se snově prolínají se zasedáním Stalinova politbyra, je především Kunderovým zlehka a humorně napsaným loučením se s tématy, čtenáři a světem románu obecně. Povzneseně napsaná kniha plná humoru a dobré nálady a první próza, kterou jedenadevadesátiletý autor žijící v Paříži dovolil přeložit do své rodné řeči.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2020 , AtlantisOriginální název:
La fête de l'insignifiance, 2013
více info...
Přidat komentář
Milan Kundera si ve 84 letech splnil přání napsat román, ve kterém nebude „ani jedno slovo vážně“. Pro českého čtenáře je to zároveň první příležitost nahlédnout do jeho „francouzského“ světa, neboť poprvé dal svolení k překladu své francouzsky psané knihy zpět do rodného jazyka (když na prahu devadesátky seznal, že sám už to nezvládne). Za začátku je osvěžující číst Kunderu, který nepíše o komunismu a emigraci, ale o pupících mladých holek joggujících v pařížské Lucemburské zahradě… ale jen po pár dalších stránkách se z knihy Chruščovových vzpomínek zjevuje „starý známý“ J. V. Stalin. Jako by si Kundera dělal legraci sám sebe, že jiný už nebude a že sice dobře ví, že jeho vidění světa už je passé, ale přece si nedokáže odpustit takový přípodotek ke všemu, co za život napsal. Mihnou se v něm snad všechna stěžejní témata z předchozích knih jako směšnost, trapnost, zapomnění či žert (obvykle nevtipný, jako ta Stalinova historka s koroptvemi, mimochodem pravdivá), přesto to ale není jen nějaký odlehčený recyklát autora „nad hrobem“. Přestože je z textu cítit vypravěčská lehkost, leckdy je až překvapivě hluboký a vážný (např. dialog na motorce). „Čas běží. Díky němu zprvu žijeme, což znamená: jsme obžalováváni a souzeni. Pak zemřeme a zůstáváme ještě pár let s těmi, kteří nás znali, ale velice brzy nastane další změna: z mrtvých se stávají staří mrtví, nikdo si na ně už nevzpomíná a oni mizí v nicotě; jen někteří, velice, velice zřídka, zanechávají svá jména v pamětech, ale bez autentických svědků, bez jakýchkoli skutečných vzpomínek, se proměňují v loutky…“ A dokonce i takový Stalin se může stát takovou loutkou a časem upadnout do bezvýznamnosti. Když v roce 1953 umíral, bál se ho celý svět. Šedesát let poté už si dvacetiletá Alainova přítelkyně jen matně vzpomene, že to jméno kdesi slyšela… A jelikož této bezvýznamnosti nemá smysl čelit, Kundera se jí ve své poslední knize vědomě vydal napospas. (7/10)
Knihy pana Kundery jsou moje srdcovky, takže já při čtení tohoto krásného překladu zažívala opojnou nesnesitelnou lehkost bytí.
Doposud nejslabší česky vydaná kniha (rozsahem spíše novela než román) nejslavnějšího českého žijícího literáta. Osobně ji navíc interpretuji jako silně pokryteckou - mladý Kundera v 50. letech zarputilý stalinista se na stará kolena po emigraci do Francie snaží reinterpretovat svůj tehdejší kladný postoj ke Stalinovi, což ovšem činí silně blazeovaně...od oslavných básnických ód k lehké ironizaci...uvítal bych v tomto konání více pokory...
Těžká četba, nějak se toho slilo více dohromady od postmoderny, absurdity až po existencialismus, Kundera si definuje román sám o sobě, dekonstruje všechny zažité formy a to může mít dopad na čtivost, toto nebylo úplně ono, bohužel
Čtyři hvězdičky má kniha za to, že mě donutila přemýšlet o bezvýznamnosti. Dle mého názoru, neexistuje na světě nic, co by bylo bezvýznamné, vždy vidím nějaký smysl. Ani tento příběh není tak bezvýznamný.
Kniha má vhodný titul, což je asi kouzlo nechtěného - je téměř bezvýznamná, pro mne. Autor slavného jména napsal příběh, který zřejmě má být intelektuálskou hříčkou. Nosné téma je však slabé, postavy bezbarvé, neprokreslené, snadno zaměnitelné. Mám dokonce pocit, že autor jimi pohrdá.
Jedná se o první titul od pana Kundery, který se mi dostal do rukou. Bohužel na základě recenzí z mého okolí jsem měla od četby větší očekávání. Celkem mi dělalo problém se do příběhu začít a nechat se dějem strhnout. Možná za to také může můj nezájem o francouzskou literaturu a tedy i jména postav mě odrazovaly od pokračování v četbě. Přestože jsem knihu po dlouhých třech týdnech dočetla, nedostavil se ten skvělý "wow pocit", který by mě přesvědčil o důležitosti děl tohoto autora v povinné četbě.
Poprvé jsme se s Kunderou minuli. Nebylo to míjení úplné: autorova kombinace epizodických příběhů sevřená jednotící ideou opět bavila, mnohé pasáže způsobily intelektuální potěchu, styl díla byl zase krásně uhlazený a přesný. Ale Kundera tentokrát rezignoval na silné postavy a naneštěstí jej nezachránilo ani hlavní téma: bezvýznamnost se neukázala být tak produktivní jako kupříkladu nesmrtelnost.
P. S.: Doslov Sylvie Richterové je nesrozumitelné sebeukájení a vážně myšlená hyperbola olbřímích rozměrů.
Kunderovy knihy mám moc ráda, ale tato mi nesedla. Možná svým rozsahem, tím, že jde o velmi útlé dílko, tak jindy jeho velmi zajímavé úvahy a myšlenky, hraní si s postavami, tady směřovaly až moc rychle ke svému konci.
Bezvýznamný text bezvýznamného autora napsaný bezvýznamných stylem - ne vážně, pupíky si budu pamatovat a u Stalina jsem vyprskla smíchy. Nádherná mystifikace, ale ono tam těch mystifikací je více. Rozhodně doporučuji ke čtení. Osobně se mi to líbilo daleko více než Nesnesitelná lehkost bytí.
Je trochu zvláštne čítať Kunderu v slovenčine. Ale stále to je Kundera.
"Charles a ty ste si vymysleli frašku s pakistanským jazykom, aby ste sa mohli zabávať počas svetáckych kokteilov, kde ste len úbohí lokaji snobov. Radosť z mystifikácie vás mala chrániť. To bola napokon stratégia nás všetkých. Už dávno sme pochopili, že už nie je možné zvrátiť svet ani ho zmeniť ani zastaviť jeho nešťastný beh vpred. Bola len jediná možnosť, ako mu odolať: nebrať ho vážne. Ale konštatujem, že naše vtipy stratili moc. Nútiš sa hovoriť po pakistansky, aby si sa rozveselil. Zbytočne. Si z toho len unavený a unudený."
U Kundery je ta nevýhoda, že je sám sobě konkurentem. Ke každé jeho knize už ani nelze přistupovat bez velkých očekávání. A ač mě myšlenka tohoto krátkého románu neoslovila tolik jako jeho předchozí romány, nemůžu ubrat více než jednu hvězdičku. Stojí za přečtení a zamyšlení.
2x jsem se pousmál nad nějakými situacemi nebo myšlenkami, které však nemají příliš valnou hodnotu. Zbytečná novela o zbytečnosti.
Kundera mne zase dostal - kdybych k četbě přistupoval bez znalosti autora, asi bych nehodnotil tak vysoko, ale chtě nechtě musím číst Slavnost v kontextu celého Kunderova díla (jak ostatně autor očekává a místy k tomu v textu i trochu trapně poukazuje), zprvu jsem byl ke Kunderově derniéře skeptický, ale v poslední části mne (zase) dostal, přiznávám, rozhovor syna s matkou na motorce je koncentrovaným posláním; tohle už Kundera ničím nepřekoná
VAROVÁNÍ: nečtěte doslov Sylvie Richterové před samotným dílem, pokud se nechcete připravit o primární čtenářský dojem a překvapení
Johny Cash nebo třeba Leonard Cohen natočili před smrtí alba, která už nejsou zářivá a brilantní jako jejich hitové desky, ale sečetla se v nich zkušenost celého života a loučí se v nich tiše a v takových hloubkách, jako málokde jinde. Slavnost bezvýznamnosti je podobně tichá, nenápadná a na první pohled snad i mírně stařecká. Pořádné čtení ale odhalí spoustu fazet a vzájemně provázaných her i drásavých výpovědí starého mistra. Vynikající je doslov Sylvie Richterové, který některé z nich odhalí. Je to pořád Kundera a pořád velké čtení. (A nemůžu si odpustit poznámku, jak moc už jen svou existencí ztrapňuje interpretační vývody Jana Nováka například o tom, že Kundera obdivuje Stalina. Kdo z téhle knížky vyčte, že Kundera vzhlíží ke Stalinovi, je prostě totální literární mamlas, i kdyby studoval tvůrčí psaní v Chicagu třikrát za sebou).
Jisté výhrady ke knize mám, ale stejně... Kundera pro mě od prvního seznámení s jeho knihami vždy byl, je a bude nejoriginálnějším českým autorem a stojí u mě na předních příčkách i v konkurenci světové. Pro svůj bravurní jazyk, kde každé slovo má svůj význam (no zrovna u této knihy se takové označení možná příliš nehodí); pro schopnost členění textu, dedukce, splétání dějových i myšlenkových linií; pro tu sílu v jednoduchosti; pro schopnost opravdu přimět k zamyšlení s dlouhotrvajícím účinkem, nejen v průběhu čtení; pro jeho humor, hrátky se slovy i s kontexty. A z mnoha dalších důvodů. Všechno zmíněné v knize je, jen možná ne natolik intenzivně jako u jiných Kunderových děl. Jak už zde bylo řečeno, chybí mi trochu více příběhu. Sice Kunderu nečtu kvůli příběhu (a kdo by tak činil, bude dle mého dost zklamaný či ochuzený o to podstatné), ale přeci jen to takto bylo pro mě strohé až příliš. Také jsem to zcela jistě vše nepochopila. Ne že bych si činila nárok a schopnosti do puntíku pojmout ve všech rovinách jiné autorovy knihy, ale zde se mi to podařilo ještě o něco mého než u těch předcházejících. Ale nevadí, přečtu ji v letech budoucích (doufám) ještě několikrát.
Ale ten překlad, ten je parádní, aspoň co mohu zhodnotit ze svého laického hlediska. Dokážu si představit, jak by to někteří překladatelé bez vztahu ke Kunderovým knihám a parametrům jeho jazyka dokázali zprznit.
Ještě bych chtěla podotknout, že v komentářích u této knihy jsem rozdala nejvíce palců nahoru (někdy je příjemnou dohrou po knize pročítat i zde na DK komentáře k ní - jeden z důvodů, proč jsem tady - a to i v případech, kdy člověk třeba s názory ostatních nesouhlasí, ale jejich vyjádření je natolik kvalitní, že je to radost číst).
Asi jsem to neměla číst v patnácti letech, ale absolutně jsem nepochopila, o co tu šlo. Jediné, co mi zůstalo po knize v hlavě, je pupík.
Na to, že je Kundera mým nejoblíbenějším spisovatelem, tato kniha mne nezaujala. Nedotkla se mě. Pochopila jsem myšlenku, kolem které se autor motá a kterou chce předat, ale možná jí tam vkládal příliš na sílu. Příběh byl vcelku nezajímavý, nepoutavý. Pro mě celkem zklamání.
Štítky knihy
Francie česká literatura francouzská literatura svoboda svobodná vůle filozofická beletrie totalitaAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Kdesi som čítala, že Sviatok bezvýznamnosti je posledný Kunderov román. Písali o tom v kontexte jeho veku a ja som si hovorila, či to nie je odvážne, predčasné tvrdenie, prišlo mi, akoby s ním už viac nepočítali. Ale po prečítaní už tomu rozumiem viac - kniha vyznieva ako rekapitulácia nad životom. A ako také potmehúdske zahrávanie si s pozornosťou čitateľa. Kundera ho písal už ako 84-ročný a ja pred ním smekám, lebo jeho ostrej mysli nemôžem konkurovať ani pri tých niekoľkých desaťročiach, ktoré nás vekovo delia. Kniha ako stvorená na diskusiu pri vínku s priateľmi.