Slavnost bezvýznamnosti
Milan Kundera
V českém překladu Anny Kareninové vychází Slavnost bezvýznamnosti, poslední román Milana Kundery napsaný francouzsky. Příběh několika pařížských přátel, jejichž současná setkání v zahradách nebo na večírcích se snově prolínají se zasedáním Stalinova politbyra, je především Kunderovým zlehka a humorně napsaným loučením se s tématy, čtenáři a světem románu obecně. Povzneseně napsaná kniha plná humoru a dobré nálady a první próza, kterou jedenadevadesátiletý autor žijící v Paříži dovolil přeložit do své rodné řeči.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2020 , AtlantisOriginální název:
La fête de l'insignifiance, 2013
více info...
Přidat komentář
Poetická skladba plná tónů a zákoutí, která na první poslech (přečtení) nelze proniknout ani přes její útlost. Těžko hledat slova (tóny), kterými vyjádřit pocity z této literární události roku - snad melancholický úsměv, jistá sladkost a zároveň hořkost proudící ze slov, která možná nejsou vůbec vážná - z gest, která autor vykresluje před našima zavřenýma očima. "... pozoroval toulání peříčka a pocítil úzkost, anděl, na něhož ty poslední týdny myslel, mu dává znamení, že už je někde tady, napadlo ho, velice blízko. Možná to drobounké, sotva viditelné pírko upustil vyplašeně z křídla, než ho svrhli z nebe, jako stopu své tísně, jako vzpomínku na šťastný život sdílený s hvězdami, jako navštívenku, jež měla vysvětlit jeho příchod a ohlásit blížící se konec." (str. 63)
Štítky knihy
Francie česká literatura francouzská literatura svoboda svobodná vůle filozofická beletrie totalita
Autorovy další knížky
2006 | Nesnesitelná lehkost bytí |
1969 | Žert |
1970 | Směšné lásky |
1979 | Život je jinde |
1993 | Nesmrtelnost |
Slavnost bezvýznamnosti dočtena během několika hodin. Hodně osvěžující záležitost a znovu musím opakovat, že jsem celou dobu měl pocit, že bych četl český překlad, naopak při čtení jsem měl dojem, že Milan Kundera napsal Slavnost bezvýznamnosti rovnou v češtině. Formou se román podobá hlavně Knize smíchu a zapomnění a měl jsem dojem dojem, že si Kundera toužil jen tak zavyprávět, čistě pro radost z vyprávění. Při čtení jsem se dost často usmíval a příjemně se bavil. Je to zkrátka radost.