Slavnost bezvýznamnosti
Milan Kundera
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451302/bmid_slavnost-bezvyznamnosti-8Xh-451302.jpeg
3
382
382
V českém překladu Anny Kareninové vychází Slavnost bezvýznamnosti, poslední román Milana Kundery napsaný francouzsky. Příběh několika pařížských přátel, jejichž současná setkání v zahradách nebo na večírcích se snově prolínají se zasedáním Stalinova politbyra, je především Kunderovým zlehka a humorně napsaným loučením se s tématy, čtenáři a světem románu obecně. Povzneseně napsaná kniha plná humoru a dobré nálady a první próza, kterou jedenadevadesátiletý autor žijící v Paříži dovolil přeložit do své rodné řeči.... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2020 , AtlantisOriginální název:
La fête de l'insignifiance, 2013
více info...
Přidat komentář
Vesměs typický Kundera, jen o dost starší. Slavnost bezvýznamnosti působí jako bilancování muže ze staré školy, který se nechce přizpůsobit nové době a ženy jsou pro něho víceméně sexuální objekty, na druhou stranu si uvědomuje, že nastupující generace už nemá to povědomí o historickém vývoji a lidé jako Stalin jsou pro ni jen směšnými pány, které nikdy nikdo nemohl brát vážně. Místo toho řeší spousty bezvýznamných věcí, které se pro ni ale v tu chvíli jeví jako pupek světa (a to i ono zamyšlení nad důležitostí ženského pupku pro vývoj lidstva). Kundera tu řeší i určitou znuděnost světem symbolizovanou zneuznaným hercem, který si na párty, na níž je pozván jakožto pikolík, dělá legraci z přítomných tím, že mluví neznámým jazykem a prohlašuje se za Pákistánce, aby posléze zjistil, že to vlastně nikoho nezajímá. Uchopit první Kunderovu francouzskou novelu, která mohla být přeložena do češtiny (a to naprosto bravurně Annou Kareninovou, jejíž doslov je nutné si přečíst, aby čtenář pochopil, co za práci to muselo dát, aby vše vypadalo, jako by Kundera psal novelu česky), je dost těžké, protože je v ní několik témat, z nichž většina je skrytá pod povrchem a někteří je v ní nikdy nenajdou. I vzhledem k autorovu typickému absurdnímu humoru a lehkému vysmívání se postavám jde o zábavné čtení, které je bezvýznamné jen zdánlivě. 70 %
Kniha o ničem a tak trochu o všem. Kundera svůj styl (nikdy) nemění a příznivci hrdinů v podobě stárnoucích intelektuálů chorobně toužících po ženách si přijdou na své, tentokrát to ale není na sílu. Člověk musí tak nějak přistoupit na Kunderovu hru a styl, ale jakmile to udělá, není cesty zpět. Četla jsem anglicky a doporučuju.
Kniha mne okouzlila, donutila zamyslet se nad životem a jeho smyslem. Přečtu si ji určitě vícekrát.
Je z toho na sto honů cítit, že to napsal dědek. Jako uzavření autorova díla skoro geniální. Neříkám, že geniálně napsané, ale geniální nápad završit svá celoživotní témata tímto způsobem.
Slavnost bezvýznamnosti je román veskrze nevážný, ta nevážnost je jediný všeprostupující motiv celého textu, který neřeší ani nechce řešit nic velikého a bohatě si vystačí s občasným povzdechem starého erotomana.
Doporučuji číst doslov překladatelky Moc bezvýznamnosti. Dal bezvýznamnosti trochu více smyslu. Nemůžu říct, že by kniha byla špatná, ale pokud ji minete, o moc nepříjdete.
Je to pozoruhodné: krátké a přece jaksi plné věcí. Den po přečtení jsem se ke knize vrátil a nevěděl stále, co si o ni myslím. Jsou to úžasné úvahy o životě spojené přes pár postav. Od pana Kundery příště sáhnu po něčem delším.
Útla kniha plná myšlienok. Sviatkom bude, keď dospejeme k Sviatku bezvýznamnosti.
To byla taková krása. Tolik pasáží k zamyšlení na tak malém prostoru, tak nádherný jazyk, tak břitké a kritické myšlenky spolu s lehkostí, jakou je to psáno, jsou pro mě v kontextu s tím, v kolika letech to Kundera napsal, skoro neuvěřitelné. Určitě se k ní budu vracet, je to nádherné čtení a dozajista objevím další myšlenky, které mi při prvním čtení unikly. Snažila jsem se si knihu šetřit, aby mi vydržela co nejdéle. Už se moc těším na Nevědění.
Podle mého významná kniha o bezvýznamnosti. Milan Kundera zakázal celému světu, aby ho vykrádal, a naštěstí se toho zákazu drží i on sám. V roce 2013 proto představil namísto románu jen lehké jazykové cvičení o těžkých otázkách.
Unikaly mi souvisloti. (Jsou tam vůbec?)
Myšlenky jako obvykle zajímavé, ještě je pár dní budu vstřebávat.
Kdyby kniha nebyla tak tenká, nevím, jestli bych ji dočetla.
Velké rozčarování. V té knize není nic, snad kromě - v rovině kulturní války - trefně aktuálního:
"Cítit se vinen, nebo se necítit vinen. Myslím, že v tom je všechno. Život je boj všech proti všem. To je známo. Ale jak ten boji probíhá ve společnosti více méně civilizované? Lidé se na sebe nemůžou navzájem vrhat, jakmile se zpozorují. Místo toho se pokoušejí svalovat na druhé hanbu viny. Vyhraje ten, komu se podaří z druhého udělat viníka. Prohraje ten, kdo přizná chybu."
A souvisejícího:
"Kdo se omlouvá, prohlašuje, že je vinen. A prohlásíš-li, že jsi vinen, vybídneš druhého, aby ti dál nadával, denuncoval tě, veřejně, až do smrti. To jsou osudné důsledny první omluvy".
A u doslovu Sylvie Richterové jsem si mohl hlavu ukroutit. Jak je to přísloví s tím vytvořením kuličky z čehosi? :-)
Slabota. Recyklace témat (opět (ne)vinná lež, stárnoucí Don Juanové apod.), povrchně načrtnuté charaktery, vyznění do ztracena. Závěrečný doslov, který má být oslavou této knihy, pak působí spíše jako zoufalá snaha zakrýt prázdnotu a fádnost předchozího textu a pokus přesvědčit čtenáře (a snad i sebe), že Slavnost bezvýznamnosti není jen zapomenutelný, bezvýznamný text.
Asi jsem nebyla nalazena na správnou vlnu, ale tato kniha ve mě nijak nerezonuje. Možná je potřeba číst ji několikrát, kdo ví, časem se k ní vrátím.
Jestli to má být tečka za Kunderovým dílem, tak je to tečka více než důstojná. Více jak osmdesátiletý autor tu víceméně sumarizuje své celoživotní snažení, a ještě k tomu přidává takovou míru nevážnosti, jaká nemá v jeho předchozích dílech obdoby. Svým způsobem pocta nevážnosti a ironii. Jako román je to bez výhrad, stejně jako překlad. Snad jen, že je to více útržkovité, fragmentární, ale má to své opodstatnění a řečeno hudební terminologií, kdo by čekal symfonii, bude zklamán, je to ale velmi povedený smyčcový kvartet. Celkově komornější, ale i tak velmi dobré počtení. Doporučuji.
Sice jsem možná pochopila, kam tím autor směřoval, ale celkově nemám ráda, když spisovatel se čtenářem vytírá podlahu. Říkat román něčemu, co má formu základovkového referátu - má třicet normostran, ale potřebuje 100, tak tak hodí větší písmo, zvětší řádkování, název kapitoly na zvláštní straně a neustálé mezinadpisy..., mi nepřijde důstojné autora. Nepropracované postavy spolu náhodně promlouvají v dialozích plných prázdných frází. Jak jsem byla nadšená z L'identité, tak tohle mě zklamalo. Téma i myšlenky by šly zpracovat mnohem lépe.
Kunderovy knížky miluju. Těšila jsem se jak malá. A 3x jsem u toho usnula. Což je fakt umění vzhledem k tomu, že rozsah je asi 100 stran. Nevadilo mi, že to nemělo žádný ucelený příběh, ale tentokrát jsem nedokázala ty filozofické pasáže vstřebávat. Super byly části, kde si Alain vymýšlí příběhy o matce, která ho opustila, vede s ní dialog, přemýšlí o významu pupíku. I myšlenky o tom, že co teď nějak vnímáme, bude další generace vnímat v jiném odstínu a ta po ní taky, nebo třeba zapomene úplně. Trochu v tom jde cítit ona známá nechuť autora, aby se někdo šťoural v jeho životě a nějak ho interpretoval. Víc mi to nedalo.
Také jsem po knize sáhla z důvodu "slabosti" pro autora. Zvláštní pohledy (jak jinak), vtipná tragičnost, nejvic mě však zaujaly hovory matky s nechtěným synem. A vlastně také polemika o bezvýznamnosti. Těžko by se dal vyprávět celý příběh nějak srozumitelně, o to však ani nejde. Pakistánština byl také skvělý kousek... Není to však pro mě román, spíš takové kunderovské střípky ze života.
Štítky knihy
Francie česká literatura francouzská literatura svoboda svobodná vůle filozofická beletrie totalitaAutorovy další knížky
| 2006 |  Nesnesitelná lehkost bytí |
| 1969 | Žert |
| 1970 | Směšné lásky |
| 1979 | Život je jinde |
| 1993 | Nesmrtelnost |
Knihu jsem četla na Čtenářskou výzvu, ale přesto, že má malý rozsah, bylo to pro mě utrpení. Podobné texty "promeditovávat" neumím. K pochopení "příběhu" mi nepomohl ani komentář překladatelky a doslov. Dílko beru jako námět na moderní divadelní hru. Tím se omlouvám všem obdivovatelům pana Kundery a jdu si přečíst Garfielda!