Každý volí sebe přehled
Mikolaj Kozakiewicz
Obsah: - Je každý člověk sobec? - Štěstí... Ale jaké? - Rozličné podoby šťastného života - Na čem závisí štěstí? - Ukaž mi svůj rodokmen... - Jak se stát géniem a zda to má smysl - Je kariéra prospěšná? - Být někým - ale kým - Stojí za to být mistrem? - Proč jsem "hloupý"? - Komplexy neboli závaží na nohou - Emoce a city nám vládnou - Své emoce ovládej - O sebevraždě - S programem se žije snáz - Ach, ti dospělí - Jak být moderním člověkem? - Škodlivé předsudky 20. století - S proudem nebo proti proudu - Různé typy lidí - 20 návodů jak se seznámit - Umění líbit se - Rodina - ale tvoje vlastní - Jaký je smysl života - Zamysli se nad tím, jaký jsi... celý text
Literatura světová Literatura naučná Osobní rozvoj a styl
Vydáno: 1978 , Mladá frontaOriginální název:
Kazdy wybiera sam siebie, 1975
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Každý volí sebe. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (1)
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Každý volí sebe v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 3x |
v Knihotéce | 9x |
v Chystám se číst | 1x |
Autorovy další knížky
1978 | Každý volí sebe |
1970 | Důvěrnosti: rozhovory o sexualitě |
1979 | Takmer dokonalé manželstvo |
U podobných knížek mě vždycky nejvíc těšila dobrá vůle autora přispět k naší spokojenosti a úspěchům. A tak mi nevadilo, že ne se vším souhlasím nebo že něco odporuje mým zkušenostem. Zajímalo mě zkrátka, co si myslí ten který psycholog a jaké zkušenosti má on. V případě tohohle titulu se mi navíc líbilo, že je text doprovázen množství citátů, z nichž některé jsem si zapamatovala. Třeba: „Do každého životního období vstupujeme poprvé. Proto nám tak často – nezávisle na počtu prožitých let – chybí zkušenosti.“ (La Rochefoucauld, str. 310).
Hlavně ale je mi sympatické spojení odborného textu s kreslenými vtipy. To bylo v 70. a 80. letech minulého století docela časté a příspěvek kreslířů býval pro mě tím hlavním, co mě zaujalo. Zvlášť, když šlo o takové mistry, jako byl v tomhle případě Vladimír Jiránek. Představte si třeba takovou situaci: Malé děťátko dostane ostré kázání od tatínka, pak od maminky, pak od bráchy… A tak vztekle nakopne svého medvídka… Načež ho obejme a tak tam oba pak sedí vedle sebe, ponořeni do svých myšlenek, přituleni jeden k druhému (str. 16).
Nebo: Paní s klasickým jiránkovským psychiatrem se brodí vysokým obilím a paní říká: „Musí tu někde být, pane doktore. Vykřikl: Do lesů! Do polí! A začal utíkat.“ (str. 197).