Kdo chodí tmami přehled
Aleš Palán , Daniel Reynek , Jiří Reynek
V rozsáhlém rozhovoru Aleše Palána vzpomínají synové básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaudové na své rodiče, desítky jejich přátel, významných osobností české kultury, na dětství prožité ve Francii i v Petrkově u Havlíčkova Brodu, který se v jejich vyprávění stává ústředním místem, v němž se protínají životy a osudy mnoha klíčových postav české kultury 20. století.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Kdo chodí tmami. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (26)


Vlastně mě Reynkovi ani moc nezajímali než jsem dostala tuhle knihu. Je to milá kniha a člověka přiměje minimálně k jednomu výletu do okolí Petrova, kde se nachází Památník národního písemnictví :-)

Daniel a Jiří Reynkovi jsou oba zajímavé osobnosti a velice zajímavě v rozhovoru vzpomínají na oba své rodiče, Bohuslava Reynka a Suzanne Renaud.
Rozhovor s bratry Reynkovými je rozsáhlou, dobře zpracovanou knihou s bohatou obrazovou přílohou. Je jedním ze způsobů, jak se přiblížit osobnosti Bohuslava Reynka: grafika, básníka, ale také člověka, manžela, otce a přítele. Ráda jsem se na tuto cestu v rozhovoru vydala a mohu ji doporučit všem, koho nějak zajímají členové rodiny Reynkových.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Ocenění knihy (1)
2005 -
Výroční cena Nadace Český literární fond
(Výroční cena za literární tvorbu)
Kniha Kdo chodí tmami v seznamech
v Přečtených | 75x |
ve Čtenářské výzvě | 11x |
v Doporučených | 16x |
v Mé knihovně | 25x |
v Chystám se číst | 65x |
v Chci si koupit | 15x |
Bratři Daniel a Jiří Reynkovi. Daník a Jiřík (Loulou a Mimi). V době rozhovorů měli šestnáct koček. Pár vzpomínek věnovali i některým vyjímečným - už ta jména: Sázavka, Zlatánek, Vendulka, Martínek, Benedikt XV., Silberstein... Ale nejen o kočkách a dalších zvířatech, ke kterým měl Bohuslav Reynek neobyčejně blízko, se tu hovoří. Nejen o básních a básnících, grafikách a malířích. Velice zajímavé a poučné je především jakoby mimochodem a přes "veselé příhody" zmiňované období kolektivistického marasmu a všeho kolem, co komunisti s Petrkovem po celá desetiletí prováděli.
Ale lepší jsou jiné vzpomínky:
"...Ráno jsme vylezli z postele, on seděl v kuchyni, svítil si petrolejovou lampou, která dávala rozptýlené světlo, jemně syčela a krásně voněla a prohlížel si třeba Donatella. Než jsme odešli do školy, nechal nás v knize listovat. ...
(...)
Jindy jsme zkoušeli železné piliny, nasypali jsme je na sklo, zespodu jezdili magnetem, piliny vytvářely siločáry a do nich pak tatínek vkomponoval svou kresbu; nebo peří, lupínky, přírodní motivky. Nakapali jsme taky na desku vosk ze svíčky, vytvořil ne průhlednou, ale průsvitnou vrstvu - tu jsme očadili plamenem, trošku se to otavilo a vznikaly krakery jako vosková oblaka. Byly to spíš takové hříčky, chvíli ho to bavilo, než zjistil, že - jak říká Cimrman - foukáním cigaretového kouře do vody zlato nevznikne..."
Kdo chodí tmami,
napřáhne dlaně.
Strom v cestě mámí,
zkrvácí skráně.
Čí stín jde s námi
za rány dlaně?
Cest cíl neznámý
chce peníz daně.
Strom neuhýbá
a neposvítí.
Strom, černá ryba
v mraku síti.
Strom mezi stíny
a země pustá.
Kdy luny a viny
zahoří ústa?
Kdy luna poví
plamenem ticha,
kdy vina slovy,
proč kámen vzdychá?