Kdybys znala Boží dar… přehled

23.07.2024

„Dosažení svobody neznamená osvobodit se od každého, na kom jsme jakkoli závislí, nýbrž v rozlišování toho, které vztahy nás svazují a které budují. Svoboda spočívá v tom, že se vyhýbáme závislostem, jež nás odcizují sobě samým, ale dobrovolně přijímáme ty, jež nám pomáhají být sami sebou; přijímáme vztahy skutečné lásky, které nám pomáhají objevovat sebe sama, především svou bytostnou závislost na Bohu, od něhož dostáváme všechno. Být svobodný tedy znamená souhlasit s jistou mírou závislosti na druhých, zkrátka učit se přijímat druhé a žít v závazných vztazích.“

Na knížce je docela vidět, že je sesbíraná z různých přednášek a časopiseckých článků, trochu tomu chybí jednotící linie. A také se na mém zážitku ze čtení projevilo, že se jedná už o několikátou knihu, kterou od Jacquese Philippa čtu – měl jsem pocit, že jde v několika případech o recyklování témat, která jsou pro autora typické. Ale to příliš nevadilo, zejména proto, že červenou nití táhnoucí se knihou je téma Boží milosti a nutnosti lidské vděčné reakce a odevzdání se v důvěře do Božích rukou – tady se opakování hodí vždycky.
Osobní potěšení jsem měl z toho, že se to otec Philippe rozhodl demonstrovat na životech Terezie z Lisieux a Etty Hillesum (společně ještě s Pavlem z Tarsu) - to těžko mohu nějak kritizovat, jsem hluboce přesvědčen, že obě děvčata přes své rozdílné životní osudy patří k sobě a že jsou skvělým příkladem, jaká přemíra duchovních darů se v člověku může urodit, když se pokorně daruje do Božích rukou. Spokojené kývání a rozněžnělé vzdychání mě na stránkách kapitol o nich trvale provázelo. :-)

Z dílčích témat chci ještě zmínit kapitoly o hledání identity a různých pojetích svobody. Společné mají implicitní neporozumění mezi křesťanským pohledem a náhledem „dnešního světa“. Moderní člověk touží po uznání své originálnosti a také po co nejširším hranicí své svobody, obojí je jistě v principu dobře, jen si nelze nepovšimnout, jak málo radosti to vposled přináší: neustále potvrzování vlastního statusu v očích druhých nebo „supermarket svobody“, ve kterém si šaháme po nových a nových možnostech realizace, ale bez rozlišování toho, co je v lidském životě opravdu nosné. Křesťanský pohled vypadá na první pohled jako omezující (je důležité jaký jsem v Božích očích, resp. svobodně se rozhodnu dělat to, co je v Božích očích dobré), ale zamyslet se nad ním je podle mého soudu užitečné pro každého, minimálně jako jistý korektiv.

„Na závěr si položme otázku: jakým pohledem se dívám já na druhé? Je to pohled životodárný, osvobozující, je to pohled naděje, jako když se dívá Bůh? Anebo je to pohled, který soudí a odsuzuje, který druhého sráží a znesvobodňuje? Pouhý pohled může darovat život, ale může také zabíjet. Prosme o milost, abychom se uměli dívat na každého člověka takovým pohledem jako Ježíš. Prosme Pána, aby naše oči dokázaly předávat život a naději těm, s nimiž se setkáváme.“