Jacques Philippe

Nová kniha

Kdybys znala Boží dar… - Jacques Philippe

Křesťanství se nezakládá na lidském úsilí, ale na Boží milosti, která se dává zdarma. Zlatou nití této knihy je právě „umění přijímat“ – přijímat milost, přijím... detail knihy

Populární knihy

/ všech 12 knih

Štěstí, kde ho nečekáš

Hledej Pokoj a zůstávej v něm

Najít si čas pro Boha

Vnitřní svoboda - síla víry, naděje a lásky

Nové komentáře u knih Jacques Philippe

Najít si čas pro Boha

„Nádherná kniha/průvodce vnitřní modlitbou protkaná úryvky z Písma a vším podstatným, co je třeba si připomínat/uvědomovat. Nechme Boha v našem srdci a nenechávejme ho tam samotného, dělejme mu společnost a nechme se jím milovat.“... celý text
— Hedvikasm

Kdybys znala Boží dar…

„„Dosažení svobody neznamená osvobodit se od každého, na kom jsme jakkoli závislí, nýbrž v rozlišování toho, které vztahy nás svazují a které budují. Svoboda spočívá v tom, že se vyhýbáme závislostem, jež nás odcizují sobě samým, ale dobrovolně přijímáme ty, jež nám pomáhají být sami sebou; přijímáme vztahy skutečné lásky, které nám pomáhají objevovat sebe sama, především svou bytostnou závislost na Bohu, od něhož dostáváme všechno. Být svobodný tedy znamená souhlasit s jistou mírou závislosti na druhých, zkrátka učit se přijímat druhé a žít v závazných vztazích.“ Na knížce je docela vidět, že je sesbíraná z různých přednášek a časopiseckých článků, trochu tomu chybí jednotící linie. A také se na mém zážitku ze čtení projevilo, že se jedná už o několikátou knihu, kterou od Jacquese Philippa čtu – měl jsem pocit, že jde v několika případech o recyklování témat, která jsou pro autora typické. Ale to příliš nevadilo, zejména proto, že červenou nití táhnoucí se knihou je téma Boží milosti a nutnosti lidské vděčné reakce a odevzdání se v důvěře do Božích rukou – tady se opakování hodí vždycky. Osobní potěšení jsem měl z toho, že se to otec Philippe rozhodl demonstrovat na životech Terezie z Lisieux a Etty Hillesum (společně ještě s Pavlem z Tarsu) - to těžko mohu nějak kritizovat, jsem hluboce přesvědčen, že obě děvčata přes své rozdílné životní osudy patří k sobě a že jsou skvělým příkladem, jaká přemíra duchovních darů se v člověku může urodit, když se pokorně daruje do Božích rukou. Spokojené kývání a rozněžnělé vzdychání mě na stránkách kapitol o nich trvale provázelo. :-) Z dílčích témat chci ještě zmínit kapitoly o hledání identity a různých pojetích svobody. Společné mají implicitní neporozumění mezi křesťanským pohledem a náhledem „dnešního světa“. Moderní člověk touží po uznání své originálnosti a také po co nejširším hranicí své svobody, obojí je jistě v principu dobře, jen si nelze nepovšimnout, jak málo radosti to vposled přináší: neustále potvrzování vlastního statusu v očích druhých nebo „supermarket svobody“, ve kterém si šaháme po nových a nových možnostech realizace, ale bez rozlišování toho, co je v lidském životě opravdu nosné. Křesťanský pohled vypadá na první pohled jako omezující (je důležité jaký jsem v Božích očích, resp. svobodně se rozhodnu dělat to, co je v Božích očích dobré), ale zamyslet se nad ním je podle mého soudu užitečné pro každého, minimálně jako jistý korektiv. „Na závěr si položme otázku: jakým pohledem se dívám já na druhé? Je to pohled životodárný, osvobozující, je to pohled naděje, jako když se dívá Bůh? Anebo je to pohled, který soudí a odsuzuje, který druhého sráží a znesvobodňuje? Pouhý pohled může darovat život, ale může také zabíjet. Prosme o milost, abychom se uměli dívat na každého člověka takovým pohledem jako Ježíš. Prosme Pána, aby naše oči dokázaly předávat život a naději těm, s nimiž se setkáváme.““... celý text
— mirektrubak

Cesta důvěry a lásky

„Nádherná knižka, na zamyslenie.“
— Peter74

Hledej Pokoj a zůstávej v něm

„"Abychom uchovali srdce v naprostém klidu, je třeba nedbat na některé vnitřní výčitky, které vypadají, jako by pocházely od Boha. Jsou to sice výčitky našeho svědomí kvůli skutečným chybám, ale ve skutečnosti pocházejí od zlého ducha, což můžeme posoudit podle toho, co následuje. Pokud nás výčitky svědomí vedou k tomu, že jsme pokornější, horlivější v dobrém díle, pokud neumenšují tak potřebnou důvěru v Boží milosrdenství, máme je přijímat jako působení milosti, jako projevy nebeské přízně. Ale jestliže nás sužují, berou nám odvahu, vedou nás k rezignaci, ustrašenosti, neochotě ujímat se svých povinností, můžeme si být jisti, že se jedná o našeptávání nepřítele, a proto dělejme všechno jako obvykle, aniž bychom mu naslouchali." (Lorenzo Scupoli) Moc moc podnětná drobná knížka, i když to nejsou žádné teologické ani spirituální velehory. Rady a upozornění otce Philippa (které vychází z myšlenek řady úžasných svatých minulosti: František Saleský, velká i malá Terezie ad.) nejsou nijak zvlášť překvapivé, vlastně se mi nezdá ani příliš možné polemizovat s tím, jestli má nebo nemá pravdu. Že je vnitřní pokoj předpokladem spokojených vztahů k sobě a ostatním je bez debat. Že se tento pokoj odvíjí od pocitu bezpečí a důvěry v to, že svět je dobré místo a všechno dobře nakonec dopadne je asi taky zřejmé. Že toto vědomí spočívá v tom, že cítíme, že jsem milování a chráněni dobrým Bohem je v křesťanském prostředí jasné věc. Nebo by měla být. :-) Úvahy v této knize velmi vydařeně vystihují zranitelná místa našeho pokoje, upozorňuje na okamžiky našich životů, ve kterých jsme hodně náchylní k neklidu. A dělá to s tak dobrou znalostí všech zákoutí lidské psychiky, že se v tom čtenář najde. Aspoň teda u mě to tak bylo, snad každý odstavec mi byl, při mém pomalém čtení, užitečný jako výchozí bod k dalšímu přemýšlení. Sloužilo mi to jako inventura i jako povzbuzení. A taky trochu jako zpovědní zrcadlo. "Dokonalost neboli svatost tedy nespočívá v tom, co si pod ní běžně představujeme: není to chování bezchybné, neomylné a bez přehmatů. Dokonalý člověk je ten, který vykazuje co nejvíce nezištné lásky k Bohu a co nejméně pýchy a sebestřednosti, co nejméně hledání sebe sama. Svatý je ten, kdo pokojně přijímá skutečnost, že je slabý a nepatrný, že často padá a je považován za nic, ale moc se tím netrápí. Naopak si je vědom toho, že láska a důvěra v Boha jsou neskonale důležitější a cennější než jeho vlastní chyby a nedostatky. Takový člověk miluje mnohem víc než ten, kdo se zaměřil na vlastní dokonalost natolik, že ztrácí pokoj v duši. " Vnitřní pokoj podle otce Philippa souvisí s vnitřním přijetím. A jakousi vyrovnaností. Nechtít toho po sobě nesplnitelně mnoho a být smířen s vlastními nedokonalostmi. (Ale zároveň si neomlouvat všechno, nemít pokoj jako "klídeček" nebo jako alibi vlastní lenosti, i duchovní.) Nechtít toho příliš mnoho ani od druhých - cesta k vlastnímu pokoji vede i přes pozornost k pokoji našich bližních. Ještě víc souvisí vnitřní pokoj křesťana s vědomím věčné přítomnosti Lásky. Náš vnitřní pokoj má svoji vnější příčinu. Vědět, že žiju v Boží Lásce, ve světě, který byl stvořen jako dobrý. Vědět, že jsem milován a chtěn, že jsem hlídán a veden, že nebudu opuštěn ani odvržen - to jsou nakonec ty nejsilnější zdroje pokoje v nás. "Nepřeháním tedy, jestliže zdůrazňuji nezbytnost tiché modlitby, která je skutečným pramenem vnitřního pokoje. Jak se odevzdat Bohu a důvěřovat mu, pokud se známe jen 'na dálku'? 'Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči' (Job 42,5). Naše srdce se probudí k důvěře pouze tehdy, když jej nejprve probudíme k lásce, když zatoužíme pocítit něhu a dobrotu Ježíšova srdce. A toho dosáhneme jen skrze pravidelnou kontemplativní modlitbu, skrze toto pokojné spočinutí v Bohu."“... celý text
— mirektrubak

Cesta důvěry a lásky

„Veľmi krásne spracované myšlienky sv. Terezky. Táto kniha sa stala jednou z mojich obľúbených, naozaj vrelo odporúčam, prečítať si ju.“
— Liana

Přejít na knížky autora