Když zvoní zvony přehled

09.02.2017

První polovina knihy je akce za akcí, trošku ke škodě děje - autor odmítá prozradit, o co vůbec jde. A ke konci, kdy by měla akce gradovat, se začíná vysvětlovat a to tak podrobně, že se za chvilku ztrácím ve jménech. Ovšem hlavní devizou knihy je humor hlavního hrdinu. Jeho ironická ich forma připomíná drsnou školu Philipa Marlowea. Pár ukázek:

Zkrátka, když tě kulka z Peacemakeru trefí například do nohy, nezakleješ a neodejdeš do úkrytu, aby sis tam sroloval a zapálil cigaretu a jednou rukou pak obratně střelil útočníka mezi oči. Když tě kulka z revolveru zasáhne do nohy, padneš v bezvědomí k zemi a ... už nikdy pak nebudeš chodit bez berlí, protože ta kost bude tak rozdrobená, že chirurg nemá jinou možnost, než ti nohu uříznout.

Kdybych měl v ruce meč a povolení jej užít, pasoval bych na místě Hunsletta do šlechtického stavu. Ovšem nejdřív bych s ním pořádně praštil Skourase.

Když jsem potřetí upadl na kámen, rozbil jsem baterku, zápěsťový kompas a způsobil jsem si několik velkých modřin. Pak potkal stejný osud hloubkoměr. Téměř nepochopitelně zůstal neporušený. Hloubkoměr je zdatný pomocník při hledání cesty lesem bez stezek a v noci.

Obešel jsem roh téhle kůlny a náhle se zastavil. Vždycky se totiž zastavím, když mě do břicha udeří beranidlo.