Kolik příležitostí má růže přehled

27.07.2024

Výborná kniha.

08.02.2022

U příležitosti stého výročí narození jsem se po dlouhých letech vrátil ke Skácelovu básnickému dílu, hlavně abych si ozkoušel, nakolik jeho dávná působivost (ne)vyvanula. Jeho poezii jsem si objevil už kdysi dávno na gymnáziu - a to je dobře, protože u mě jaksi formovala vědomí toho, co je poetično: kvalitní, silné a kultivované poetično. Později jsem si sehnal jeho básnické spisy, Kožmínovu monografii, ale vlastně už jsem ho tolik nečetl. Dokonce jsem postupem doby nabyl dojmu, že v dějinách literatury (i těch živých) mnohem víc rezonují úplně jiní básníci a že na Skácela se ti opravdu znalí čtenáři poezie (a literární vědci) dívají tak trochu skrz prsty. Že je to tak trochu kýč (potěšilo mě, když jsem totožnou myšlenku včera zaznamenal i v úvaze Jonáše Zbořila), nebo v lepším případě nijak výbojný a vzrušující tradicionalista, populární klasik, hojně čtený a velebený lidem, ale nic pro fajnšmekry. Něco jako Ota Pavel v próze nebo třeba Verdi v klasice. A o to víc jsem se zaradoval, když jsem se k jeho dílu po tolika letech vrátil (a začal jsem právě jeho "Růží") a zjistil, že to tak není. Nebo vlastně možná i je, ale že i přesto dokážu ve Skácelovi - ještě teď - najít a číst mnohem víc.

*

A co všechno tedy v té sbírce je? - Především silné, řekl bych až klasické poetické vidění všednosti rodem z Wolkra, Hrubína, ale i Halase (a katalyzátorem tu byl asi Mikulášek). Onen civilismus asi souzní s poezií všedního dne druhé poloviny padesátých let, zatímco ta poetičnost má i důležitý zdroj folklórní, písňový. Jižní Morava a jihomoravská krajina je v této Skácelově knize přítomna ještě relativně slaběji než v knihách pozdějších (co se pamatuju), ale je to pro mě asi nejsilnější (a ke zprofanovanosti a kýčovitosti, např. skrze různá zhudebnění, asi nejnáchylnější) linka. Teď při posledním čtení ovšem tuto linku - u Skácela příjemně, nekonfliktně a "krásně" nostalgickou - vnímám se zřetelnou příměsí tragiky, protože při svých cestách jsem viděl, jak zohavený, ba vymiškovaný moravský venkov a krajina v současnosti jsou. Nedělám si iluze, že to v dobách sklonku Skácelova života bylo nějak výrazně lepší, ale i tak tam ještě bylo hmatatelných zdrojnic pro ponor do jakéhosi dávného, starého ne snad času, ale harmonického bezčasí (což je skácelovský časoprostor par excellence) vcelku dost. Navíc Skácel dobře pamatoval to dědinské prostředí hlavně z prvních dvou dekád svého života, kdy to bylo tuplem archaické (pak už myslím žil jen v Brně). Dnes už je to - mimo skanzeny a pár rezervací (to ale není krajinný celek) - bída. A obávám se, že při četbě dalších jeho sbírek, k nimž se taky chystám vrátit, bude tahle emoce ještě narůstat, přestože Skácel sám s pocity nenávratné ztráty a s kontrasty minulého (a jaksi trvalejšího až věčného) a současného (efemérnějšího, leč leckdy fascinujícího) pracoval poněkud jinak.

*

Nejsilnější básně: Halali, Déšť, Čas zabijaček, Vesnická pieta, Kde máme doma sůl, Kohouti, Strach

(Myslím, že dnes vybírám úplně jiné, než když mě Skácel fascinoval před více než patnácti lety, kdy bych asi vyzdvihoval třeba skladby Babí léto, Betonáře na procházce, Kresba, Rozhovor, Dům, Kolik příležitostí má růže či Modrý pták.)