Korespondence Otakara Ostrčila s Vilémem Zítkem přehled

05.01.2021

Když ne mezi autory, tak alespoň tady, v prvním komentáři, by mělo zaznít jméno Artuš Rektorys (1877-1971). To on knihu vydal, opatřil přílohami, fotografiemi, a abych nezapomněla, napsal k ní úvodní slovo a též medailon o Vilému Zítkovi. // Chválím ho za průběžný poznámkový aparát, který mi orientaci v dopisech dost usnadnil. Zároveň však chci napsat, že ačkoliv je to po prvním čtení stále takové, no řekněme tajemné, chápu, že to ani nemohlo být jiné a absolutně dořečené. Koukněte na rok vydání. Díky tedy alespoň za náznaky, za rozporuplnost. Zde na jedné straně reprezentované očividným Zítkovým zájmem, nadšením a pílí, na druhé straně těžkostmi s jeho honoráři, závistí kolegů, podrazy a problémy s režimem. S oběma režimy.

Nicméně, postřehy o italské opeře, tamních osobnostech (za všechny uvádím dirigenta A. Toscaniniho), způsobu práce a poměrech – to je bezesporu cenné svědectví, které může sečtělejší čtenář hbitě porovnat s poměry na domácí hroudě… // Já se prozatím ponořím pouze do archivu Národního divadla, protože jde-li o Otakara Ostrčila, znám jen to jméno, a to ještě jen díky tomu, že několikrát do týdne procházím pod pamětní deskou ve Zborovské ulici.

Ke stávajícím štítkům přidávám ještě štítky operní pěvci a italská opera, dávám maximální počet hvězd a jdu. // Ať se vám kniha líbí!

------------------------------------------------
ÚRYVEK:
„Budu Vám psáti docela otevřeně: Hlavní věc je spokojenost, ona vnitřní spokojenost myslím, která plyne z možnosti a zdaru práce. Tu máte také zajisté na mysli, a našel-li jste ji v poslední době u nás, bylo by myslím zbytečným risikem, hledati ji jinde. Tím nechci ovšem Vaši záležitost tak docela krátce skoncovati. Záleží na okolnostech a těch různých vztazích, o nichž se zmiňujete. Náš vzájemný poměr zůstane doufám nezkalen, a nevíte ani, jak mne těší Vaše důvěra, se kterou se tak docela otevřeně na mne obracíte. Poměr ke kolegům sám vystihujete správně, tím se nemusíme dále zabývati. Každý má konečně to, co si sám dobude, a to dobývání se musí dít na jevišti po pečlivé a svědomité přípravné práci. (…) Zcela upřímně a po lidsku: byl bych sám rád, kdybyste si získal v cizině jména. Byl by tu prospěch nás všech: čím více světových jmen v národě, tím větší jeho vážnost.“