Kristus – Vrchol zjevení přehled

27.11.2022

Logičnost, přehlednost a systematičnost jsou jenom jedny z mnoha kladů této publikace. Pro mě, jakožto teologického laika, se jednalo o velmi přívětivý úvodní (přesto vůbec ne triviální) text, který čtenáře uvádí do problematiky fundamentální teologie.
Proto oceňuji také úvodní kapitoly, kde je jasně vymezen předmět a metody této teologické disciplíny. Užitečný se mi jeví také historický přehled různým koncepcí a myšlenkových proudů, které Boha, Ježíše zpochybňují, snaží se vyvrátit, a snaží se vyvrátit i následnou křesťanskou etiku.
Zásadní část práce tvoří pozitivní hodnocení nadpřirozeného zjevení v osobě Ježíše Krista, přičemž se věnuje jeho osobnosti a zázrakům, které konal. Klíčový se jeví fakt zmrtvýchvstání, který je zásadním bodem a vyvrcholením této publikace, jak ostatně naznačuje název knihy.

Zaujalo mě více pasáží, ale protože je možnost délky komentáře zde omezen, vyberu jen některé pasáže:

"Negace a kritika mohou jen trhat, ale nebudují. Sarkasmem a ironií lze nepřátele zranit a vyřídit, ale nikdy ne přesvědčit a získat. V náboženských otázkách jde o vážně a svaté otázky svědomí. Tu je na místě tichá úcta, úcta i před názorem mýlícího se, ale čestně za tu pravdu bojujícího protivníka: Tento postoj nevede k slabošskému indiferentismu, protože nekompromisní vystoupení za pravdu není ohroženo, prokazujeme-li bloudícím laskavé pochopení." (s. 28)

"Nadpřirozené zjevení je bezprostřední (revelatio immediata), tzn. uskutečňuje se v přímém, osobním kontaktu bez meziobjektu – prostředníka. Ze strany Boží (revelatio activa) je to zvláštní přízeň, ne pouze zprostředkování objektivního obsahu, ale i osobní setkání subjektu se subjektem. Já a Ty, rozhovor v plném slova smyslu. K mluvení patří oslovení a naslouchání, odpovídání, důvěryplné otevření se a vděčné, vzájemné přijímání. Rozhovor je pulsující pohyb života mezi osobami, při němž dávání a přijímání se podmiňují jako vdech a výdech. Nadpřirozené zjevení je takovýto životní pohyb, v němž Bůh je ten, kdo obdarovává, který se nám dává, a člověk je ten, který vděčně a s vírou přijímá." (s. 35)

"Stav, kdy se odmítá zjevení, ale používá se z něho vzešlých sil a plodů, nemohl dlouho trvat. Odříznut od pramene, musel se vzdát i hodnot křesťanství. Oproštění se od dosavadních postojů a vazeb víry navodilo prázdnotu, kterou se snaží zaplnit náhražkami náboženství: kult moci, těla, techniky a sportu, triumf zoufalství, pověra, magie, kde se stává člověk posledním cílem, kde se odbourala bohoslužba, nastupuje fetiš a idol. Všechny tyto pokusy ukazují na nezničitelný vztah člověka k absolutnímu bytí a k absolutní hodnotě, ale zároveň beznadějnost snahy uspokojit člověka zabsolutizováním relativního." (s. 49)

"Přijetí hotových zjevení pravd – říká se dále – odporuje psychologickým zákonům naší duchovní vitality a podvazuje každou iniciativu a originalitu. Tato námitka spočívá také na nereálném pojetí zákonů lidského poznávání. Přijímání cizích poznatků není proti podstatě konečného ducha, ale je jím nutně vyžadováno. Každý život, zvlášť duševní život, potřebuje oplodnění a popud zvenčí. Ani v duševním životě není samoobsluha. Kdyby se člověk omezil jen na vlastní poznání, zašel by na duševní podvýživu. Podstatným rysem člověka je schopnost vzdělávání výchovou a výukou. Proto musí doširoka otevírat okna své duše pro každé světlo, které k němu přichází zvenčí, zvláště shora." (s. 55)

"Člověk klepe svou touhou po poznání na všechny zavřené dveře. Stoupá stále výš – až k pramenům – a to nejen k příčinám, ale až k základu všeho. Tak se dere přes nahodilé věci až k transcendentnímu, nutnému. Pro tuto vlastnost našeho ducha končí naše hledání pravdy až u zdroje vší pravdy, u poznání absolutna: otázka po pravdě je v zásadě otázkou po Bohu." (s. 87)

"Není-li Ježíš z Nazareta Mesiášem, Synem člověka, milovaným Synem nebeského otce, pak je politováníhodný psychopat nebo nejsprostší lhář v dějinách." (s. 107)