Kronika Armádního uměleckého divadla přehled

27.06.2021

Třetí manželka Emila Františka Buriana a herečka Zuzana Kočová rozhodně nenapsala "historickou a teoretickou studií" - ale s pečlivostí shromáždila množství dokumentů o originálním a ve své době neuvěřitelně progresivním divadle D 34, souputníku třeba Osvobozeného V+W. Jeho název obsahoval číslo roku založení souboru, které se s každým novým rokem existence měnilo (D 35, D 36...) - až do roku 1951, kdy divadlo převzala armáda, a tak změnilo název na Armádní umělecké (skončilo se smrtí EFB v roce 1959). Kniha podrobně zachycuje prvních dvacet let fungování Déčka skrze smlouvy, programové stati, ukázky scénářů, cenzorské přípisy, novinové články, recenze a rozhovory, vnitřní směrnice divadla, komentáře jednotlivých inscenací, korespondenci a další dokumenty; je to fascinující čtení, zachycující svou dobu a proměnu lidí, a následně divadla, v ní. Nutno se smířit s určitou tendenčností, jež se kromě neustále zdůrazňované levicovosti a z ní plynoucí nikdy neustávající sebekritiky projevuje v tom, co citováno není nebo čemu je věnována menší pozornost (zejména v poválečném období, kde jsou vyzdvihovány socrealistické inscenace typu Atomový mír či Parta brusiče Karhana na úkor inscenací klasiky či nezideologizovaných dílek typu Škola základ života); koneckonců kniha vyšla v určitém dobovém kontextu - a k tomu za Burianova života, jenž měl v té době propůjčenu a hrdě nosil hodnost plukovníka... Přesto se člověk leccos dozví o zázemí a podobě slavných a bohužel nezaznamenaných inscenací od Máchova Máje, Vojny, Lidových suit (vycházejících z barokních anonymních her), Utrpení mladého Werthera, Büchnerova Leonce a Leny, Věry Lukášové v divadelní i filmové podobě, Evžena Oněgina nebo Wedekindova Procitnutí jara po omyly typu Pařeniště - a k tomu o všednodenních fungování divadla, o kterém by i současník se zájmem o umění měl přinejmenším vědět.