Kronika jedné hladovky přehled

05.05.2021

16/2021 Ukrajinský filmař Oleg Sencov byl v květnu 2014 zadržen FSB na Krymu a ve vykonstruovaném procesu odsouzen jako terorista na 20 let. Po 3 letech ve vězení se rozhodl přistoupit k protestní hladovce a docílit tak propuštění ukrajinských politických vězňů (včetně sebe) / jejich výměnu za ruské vězně. Od prvního dne hladovky si úplně každý den zapisuje několik řádků do svého tajného deníku a toto je výsledek. Deníková forma má mnoho výhod, ale i úskalí. Člověk se na jednu stranu skutečně dobře seznámí s jejich autorem. Na druhou stranu se to občas špatně čte, protože kniha zkrátka není psaná "pro čtenáře". Tématem číslo jedna je tu samotná hladovka. V podstatě je to extrémně dlouhá sebevražda. Myslím že už tak 10 dnech mu bylo hůř, než jak jsem se kdy v životě cítil. A to je teprve začátek. Zajímavější je ale podívat se Sencovovi pod kůži. Sencov ze svých zápisků vyznívá jako neuvěřitelně odvážný člověk. Odvážný, spravedlivý, čestný... zkrátka takový Mirek Dušín. Zároveň je ale poněkud zahořklý, štve ho, že lidé kolem něj nejsou tak dokonalí, jako on sám. Z jeho zápisků čiší takový ten pocit: "já jsem vám to říkal", "zase jsem měl pravdu, ale nikdo mě neposlouchal", "proč jen všichni lidi nejsou takový správňáci, jako já." Většina kapitol je dost stejná, což je pochopitelné - koneckonců je to deník z vězení - ale chápu, že ne každý bude mít trpělivost číst skoro totéž 300 stran. Naštěstí jeho každodenní nudnou rutinu (rituál přinášení a odnášení jídla, lékařská vyšetření, rozhovor s právníkem, spoluveznema, doktorama, bacharema, televize a spát) pravidelně prokládá různými vzpomínkami, z nichž nejzajímavější je jeho popis událostí na Majdanu. Kromě toho mu kniha slouží jako čtenářský deník, což mi přišlo super, takže se seznámíme s jeho názory na různé klasiky sci-fi, ale také Nabokova, Steinbecka atd. Ddost času věnuje bohužel také svým postřehům z nějakého mistrovství světa ve fotbale nebo co, což je neskutečná nuda, ale naprosto chápu, proč tomu věnoval tolik času - protože ho to prostě nějak udržovalo aktivního - při životě. Kniha nijak nekončí - tzn. končí posledním dnem hladovky, a dál už je jen na čtenářovi, aby sám zapátral po jeho dalších osudech. Což mi přijde fér. Tohle je prostě deník. Úmorné ale fakt inspirativní čtení.