Populární knihy
Nové komentáře u knih Oleg Sencov
Kronika jedné hladovky
„Nakonec jsem to přečetl. Je to opakující se, ubíjející a nudné, stejně jako musí být ubíjející a nudný pobyt ve vězení. Takže se to těžko hodnotí. Jako deník a vzhled do ruského vězeňského systému je to velmi dobré, ale je to nuda. Osvěžení od popisu stereotypu ve vězení a popisu pomalu zhoršujícího se zdravotního stavu je polovina knihy, kde se Sencov věnuje popisu událostem na Majdanu. Docela mě překvapilo, jak se o něj ve finále z hlediska zdravotní péče starali. A každopádně smekám před Sencovovým odhodláním a psychické odolnosti, že tu hladovku zvládl držet tak dlouho.“... celý text
— Dejvid
Kronika jedné hladovky
„No, nedočetl jsem. Není to příliš záživné čtení. Jako důkaz toho, co se děje v Rusku, je určitě dobře, že to vyšlo, ale je to spíš studijní materiál pro nějaké bakalářské práce než že bych si užíval čtení po večerech ...“... celý text
— Dzovicek
Marketér
„90. roky 20. storočia - Sovietsky zväz padol, hospodárska situácia sa zmenila, členské krajiny sa vyrovnávajú s novou realitou.
Sencov vo svojej autobiografickej zbierke poviedok prostredníctvom príbehov obyčajných ľudí (seba a svojich známych) mapuje situáciu na Ukrajine po rozpade ZSSR, reflektuje meniace sa politické, spoločenské, kultúrne i hospodárske pomery, poukazuje na typickú mladícku nerozvážnosť, testovanie neprebádaných vôd, flirt s alkoholom a pofidérnymi zákutiami biznisu či (nie vždy úspešnú) túžbu po úspechu.
Niektorí skončili vo väzení, niektorí mali zase problém s dlhmi, iní nedokázali nájsť šťastie v partnerskom či manželskom spolunažívaní... Jedno však mali spoločné - ambíciu (a problém s alkoholom).
Ako to už pri poviedkových knihách býva, niektoré texty oslovia viac (Narodeniny, Odznak, Moskvič...), iné o čosi menej, no Sencovov autorský štýl mi bol sympatický a už teraz viem, že sa pustím aj jeho ďalších kníh (najmä tých, kde popisuje život v ruskom zajatí).“... celý text
— booklovertina
Kronika jedné hladovky
„16/2021 Ukrajinský filmař Oleg Sencov byl v květnu 2014 zadržen FSB na Krymu a ve vykonstruovaném procesu odsouzen jako terorista na 20 let. Po 3 letech ve vězení se rozhodl přistoupit k protestní hladovce a docílit tak propuštění ukrajinských politických vězňů (včetně sebe) / jejich výměnu za ruské vězně. Od prvního dne hladovky si úplně každý den zapisuje několik řádků do svého tajného deníku a toto je výsledek. Deníková forma má mnoho výhod, ale i úskalí. Člověk se na jednu stranu skutečně dobře seznámí s jejich autorem. Na druhou stranu se to občas špatně čte, protože kniha zkrátka není psaná "pro čtenáře". Tématem číslo jedna je tu samotná hladovka. V podstatě je to extrémně dlouhá sebevražda. Myslím že už tak 10 dnech mu bylo hůř, než jak jsem se kdy v životě cítil. A to je teprve začátek. Zajímavější je ale podívat se Sencovovi pod kůži. Sencov ze svých zápisků vyznívá jako neuvěřitelně odvážný člověk. Odvážný, spravedlivý, čestný... zkrátka takový Mirek Dušín. Zároveň je ale poněkud zahořklý, štve ho, že lidé kolem něj nejsou tak dokonalí, jako on sám. Z jeho zápisků čiší takový ten pocit: "já jsem vám to říkal", "zase jsem měl pravdu, ale nikdo mě neposlouchal", "proč jen všichni lidi nejsou takový správňáci, jako já." Většina kapitol je dost stejná, což je pochopitelné - koneckonců je to deník z vězení - ale chápu, že ne každý bude mít trpělivost číst skoro totéž 300 stran. Naštěstí jeho každodenní nudnou rutinu (rituál přinášení a odnášení jídla, lékařská vyšetření, rozhovor s právníkem, spoluveznema, doktorama, bacharema, televize a spát) pravidelně prokládá různými vzpomínkami, z nichž nejzajímavější je jeho popis událostí na Majdanu. Kromě toho mu kniha slouží jako čtenářský deník, což mi přišlo super, takže se seznámíme s jeho názory na různé klasiky sci-fi, ale také Nabokova, Steinbecka atd. Ddost času věnuje bohužel také svým postřehům z nějakého mistrovství světa ve fotbale nebo co, což je neskutečná nuda, ale naprosto chápu, proč tomu věnoval tolik času - protože ho to prostě nějak udržovalo aktivního - při životě. Kniha nijak nekončí - tzn. končí posledním dnem hladovky, a dál už je jen na čtenářovi, aby sám zapátral po jeho dalších osudech. Což mi přijde fér. Tohle je prostě deník. Úmorné ale fakt inspirativní čtení.“... celý text
— Hellboy
Kronika jedné hladovky
„Je to deník (politického) vězně - čili od toho se odvíjí celková zajímavost knihy. Přiznám se, že mě některé pasáže moc nebavily - ale opět, je to deník, takže očekávat od této knížky něco jiného je vlastně trochu liché :).
Texty jsou docela upřímným okénkem do duše pisatele, okénkem do ruského vězeňského systému (kde i černé a nekalé praktiky nejsou ničím neobvyklým), do života v lágru a (post?)sovětské byrokracie.
Překlad je povedený (ani si ho nevšimnete - což je známka kvality) :). Přemýšlel jsem nad ním opravdu jen párkrát - a to pouze obdivně v několika případech, kdy jsem nedokázal rozlousknout, jestli takové spojení použil v urajinštině sám Sencov, nebo jestli ho šikovně do našich obratů přeložil pan Dvořák.
V zápiscích se opravdu hojně objevují zápisy snů, takže si dovedu představit, že by pro kompetentního psychologa s adekvátními znalostmi a zkušenostmi mohly představovat zajímavý materiál k zamyšlení (sám Sencov se pro mne až poněkud úsměvně jakékoli psychologické nebo i duchovní spolupráci během hladovky křečovitě brání). Spíše než celkové zamýšlení se nad knížkou vede text k zamýšlení se nad Olegem jako osobou - ostatně, právě o tom deníky bývají. To samozřejmě někomu může přijít zajímavé, někomu pak už méně.
V závěru knížky mi chyběl doslov - jak že to nakonec dopadlo. Kniha totiž striktně končí posledním deníkovým zápisem. Na jednu stranu chápu, že s následnými událostmi je čtenář, který po této už docela specifické knize sáhne dopředu seznámen, i tak mi ale nějaké zakončení "jak to celé dopadlo" v knize chybí.“... celý text
— Allmina
