Hellboy komentáře u knih

20/2023 Kniha je napsaná čtivě a svižně, takže se dobře čte. Problém je, že je hrozně krátká - než se stačí rozvinout jakýkoliv příběh, tak už končí. Působí to jako první kapitola nebo intro nějakého velkého románu, ale tam, kde by nějaký velký autor začínal, tak Špitálníková už řekla vše co chtěla. A co to tedy je, co chtěla říct? Jen rychlé rozvinutí jedné jednoduché myšlenky - v Jižní Koreji se ocitne mladá dívka ze Severní Koreje, ale nejedná se o žádnou hrdinku, která uprchla před zlovůlí diktatury, nýbrž o prominentku režimu, která se na severu měla dobře. Fajn, to je výborný nápad, ale Špitálníková ho pohříchu nijak zvlášť nerozvíjí, je cítit, že dokáže popsat realitu, ale na vymýšlení románové zápletky nemá. Takže kniha se trestuhodně nerozvíjí, zůstává u toho nejprostšího popisu a obsahuje možná dva tři zajímavé literární nápady (střídání vypravěče, forma interview, to je tak všechno). Souhrnem se ale čtenář nedozví prakticky nic nového, celé to moc nikam nesměřuje a končí to na poněkud sladkobolné - patetické rovině. Nicméně, jak jsem uvedl na začátku, alespoň se to dobře čte a za den dva máte hotovo. Soudě podle mediální prezentace Špitálníkové jsem se bál, že to bude horší:)

6 02.01.2024

06/2023 Knihu jsem četl v dětsví a absolutně nic jsem si z ní nezapamatoval. NIC! Vlastně ne, kecám, pamatoval jsem si moment, kdy Adrian zjistí, že si jeho matka barví vlasy a jak mu Pandora dovolí šáhnout jí na prsa, ale on přes svetr stejně nic necítí. ______ Když to teď čtu v dospělosti, jsem překvapený tím, co všechno se skrývá pod zábavnou a zdánlivě nevinnou slupkou - nesmírně problematická rodina, v níž se objevuje nevěra (had Lucas), hrozba rozvodu, neustálé finanční obtíže, účty za veterinu (chudák pes)... do toho veterán Bert Baxter, jemuž hrozí stěhování do domova důchodců, problémy s šikanou, kvůli níž si musí Adrian začít přivydělávat roznášením novin, a v neposlední řadě riziko vyloučení ze školy kvůli nošení červených ponožek. Všechno je to převedeno do komické roviny, takže čtenář se může celou dobu pobaveně usmívat, ale fakt je to občas poněkud neradostné čtení. ______ Obdivuju Adriana za to, jak je podnikavý, neustále něco vymýšlí a nebojí se jednat (když potřebuje peníze, začne roznášet noviny, stará se o starce, stará se o psa, píše básně, dopisy do BBC, zkouší vydávat školní noviny, hodně moc čte atd atd). Docela slušný výkon na 13 letého kluka. Stejně je mi ale trochu záhadou, co na něm ta Pandora vidí :D

9 06.06.2023

05/2023 Fantasticky napsané. Dlouho jsem nečetl knihu napsanou tak pozoruhodným stylem. Prvních několik stránek mate, protože působí až hororově, nicméně pak se příběh přepne do civilní roviny, jde vlastně o rodinnou historii dvou generací. Fascinoval mě Adamův příběh a popis rétorických soutěží. Neméně zajímavá je dějová linka jeho rodičů, psychologů z Menningerrovy kliniky: slavné matky (ve skutečnosti spisovatelka a feministka Harriet Lerner) a otce-filmaře-amatéra. Jedná se o autofikci - mnoho detailů je založených na skutečnosti, ale vše je obalené do zručně odvyprávěného příběhu, který je pozoruhodný tím, že stejně jako skutečný život není "o něčem". Kdybych měl děj knihy popsat, tak nebudu vědět. Příběh dospívání v Americe v 90. letech? Jenže v tom je právě jeho síla - život také nemá žádnou zápletku, prostě plyne. Přesto se autor dokáže vyjádřit k mnoha otázkám a problémům, trefně (byť nenápadně) ukazuje, co všechno je v Americe špatně, od třídní nerovnosti po prezidenta Trumpa.

5 06.06.2023

(SPOILER) 04/2023 Jeden z nejdůležitějších románů 20. století vychází z prostého nápadu. Tváří v tvář extrémně ateistické realitě komunistického Sovětského svazu se Bulgakov rozhodl vytvořit dílo, které novým způsobem připomene a obhájí základ křesťanské víry - tedy zaprvé, že Ježíš je skutečná historická postava, že to byl člověk, který žil v Judeji a byl odsouzen k smrti Ponciem Pilátem; a za druhé, že rovněž ďábel existuje. Tady si neodpustím drobnou poznámku - literárně je Ďábel naprosto skvělá postava a perfektně "funguje", při čtení jsem si vzpomněl na to, jak s ním pracoval Neil Gaiman v Sandmanovi a skoro bych přísahal, že se Bulgakovem inspiroval - nicméně, narozdíl od historického Ježíše je zkrátka Satan vymyšlená, pohádková postava, která se ve Starém Zákoně takřka ani nevyskytuje a její význam vzrost až mnohem později, přičemž soudobého postavení jakožto hlavního arcinepřítele lidstva dosáhl až někdy v 15., 16. století. Do té doby se Luicifer objevoval v příbězích jako téměř komická postava, kterou člověk svou chytrostí a vírou v Boha snadno přemůže a zažene. V současnosti je satan chápán jako ztělesnění zla, osoba, jež láká ke hříchu a lži. V Bulgakovově románu má ale jinou podobu - k hříchu nikoho neláká, naopak, trestá zlo a lháře (tzn. funguje vlastně jako Agent Dobra). Je to mág a mistr černé magie, který se svou suitou (Azazel, kocour Kňour/Behemot, Korovjev) navštíví současnou (1930s) Moskvu a trápí a trestá moderní ateisty, kteří v něj nevěří, kteří jsou chamtiví a kteří lžou. Poměrně náhodně rozsévá zábavný chaos - pár lidí zemře, hodně jich skončí v blázinci, někdo skončí na Jaltě a někdo na policii, když se ukáže, že skrývá cizí valuty. To je prostě ta správná taškařice. Nakládá v podstatě všem postavám, jedinou výjimkou jsou titulní protagonisté Mistr a Markétka - Mistr (Bulgakovo alter ego?) v Ježíše věří, píše o něm knihu, Markétka také není ateistka, je to teda smilnice, co podvádí manžela, a za to ji asi nikdo nepotrestá(?), každopádně se zúčastní ďáblova každoročního plesu (který - jak jsem se dočetl, byl inspirován opulentním mejdanem, který uprostřed všeobecného marasmu v roce 1935 zorganizoval americký velvyslanec v SSSR William Bullitt a moskevské smetánce svou okázalostí dokonale vyrazil dech). Ďábel ve městě způsobí chaos a zase zmizí, což je bohužel vyznění, s nímž mám problém. Co přesně bylo jeho cílem? Čeho chtěl svou návštěvou Moskvy dosáhnout? Chtěl, aby v něj lidé v ryze ateistickém státě zase uvěřili? To se mu přece vůbec nepodařilo! Po jeho odchodu se vše vrátí do původních kolejí, ne...? ______ Kniha se každopádně velmi dobře čte, obsahuje nespočet pamětihodných a skvěle popsaných scén (úvodní rozmluva+Anuška rozlila olej, satanský bál, varietní představení, scény s Ježíšem, Pilátem a Jidášem, honička a střílení na kocoura, který opětuje palbu atd). Naprosto rozumím tomu, proč má kniha tak významné místo v dějinách literatury, ale občas působila až moc rozháraně, slušel by tomu editorský zásah, který jí trochu lépe uspořádá a možná malinko proškrtá. Ale možná jsem až moc zmlsaný moderní literaturou. 8/10 (Ještě chci zmínit, že mě pobavilo množství podobných motivů v knize Dvanáct křesel: tramvaj, šachy, brilianty, redakce novin/literární dům).

15 28.02.2023

03/2023 Tahle kniha Philipa K. Dicka mi přijde unikátní tím, kolik z jeho oblíbených témat se zde objevuje. Při čtení mě napadlo, že bych si měl udělat bingo a postupně si je škrtat. Svět po třetí světové válce. Mutanti (děti). Zvláštní schopnosti. Androidi (Simulakra), kteří jsou k nerozeznání od skutečných lidí. Telepatie, telekineze, prekognice - předvídání budoucnosti. Únik na Mars v duchu amerického kolonizátorství. Němci / nacisti. Všemocné korporace, proti nimž stojí malí a bezmocní jedinci. Obsese předměty, materialismus - demižony, rachotiny, nahrávací přístroj obsahující živý organismus. Psychické nemoci, deprese, psychiatři. Obří kolektivní kol-domy. A samozřejmě cestování časem, jež je bohužel dost trestuhodně nevyužité. Tohle všechno je skvělé a je radost mít to všechno pohromadě, ale hrozně tu chybí výraznější zápletka, která by to vše spojovala dohromady. Nebo alespoň nějaký výraznější moment, scéna, která by se mi zaryla do paměti. Jedna z nejzábavnějších a nejzajímavějších scén se týká klavíristy Richarda Kongrosiana, jenž začne telekinezí přitahovat věci do svého těla - to je pořádná PKDickovská scéna. Pak je ještě zajímavá přestřelka, do níž zasahuje "Von Lessingerův přístroj" na cestování časem/prostorem. Opět - trestuhodně nerozpracované. Zbytek knihy je děsně průměrný a nezapamatovatelný, což je veliká škoda, jedna z nejslabších PKD knih. Je to pochopitelné, když si člověk uvědomí, že v roce 1964 se jednalo o jednu ze ČTYŘ knih, kterou ten rok Dick vydal. Prostě to chrlil jako Baťa cvičky a je to vidět. Přesto ho miluju.

4 13.02.2023

02/2023 Něco jako Ruský Švejk. V zemích bývalého Sovětského svazu naprosto legendární kniha, z níž se citují nespočetné hlášky. Ledy se hnuly, páni porotci! Zde leží muž, který miloval a trpěl. Miloval peníze a trpěl jejich nedostatkem. Příběh se odehrává ve 20. letech a kontext tu hraje velkou roli. Hlavní postava, Hypolit Vrabčinský, je bývalý maršálek šlechty. Jeho rodina pochopitelně o vše přišla během znárodnění. Vrabčinský se dozví o diamantech, jež do jednoho z dvanácti křesel, ukryla jeho teta, dá se dohromady s příčinlivým a geniálním Ostapem Benderem a následuje humorná honba za pokladem. Ta premisa mě zpočátku děsila - to jako vážně budu na skoro 400 stranách číst jen to, jak se snaží postupně najít všech dvanáct křesel a nic dalšího už tam nebude? Ale ono to funguje, protože ty podzápletky jsou prostě boží. V paměti mi utkvěla specificky hlavně nová linka tramvaje. Ale nejvíce na knize oceňuji ten pohled na Rusko před sto lety - respektive to zjištění, že za 100 let se Rusko nikam neposunulo. Stejně jako dnes, už tenkrát to byla země zmaru, kde nic nefunguje a nic není a jediným východiskem z toho marastu je dělat si z toho srandu. Fascinuje mě, jak se v příběhu může stát cokoliv, autoři mají bezbřehou fantazii, ale nezdolný Ostap Bender se jako tank žene dál a dál a svou výřečností překonává jednu překážku za druhou. S tímhle člověkem bych chtěl kamarádit.)

5 13.02.2023

01/2023 Velmi netradičně a inovativně pojatý román o proslulém londýnském lupiči jménem Jack Sheppard, což je skutečná historická postava, kterou zná každej angličan, trošku jako Juraj Jánošík nebo Jan Sladký Kozina u nás. Já se musím přiznat, že jsem o něm nikdy dříve neslyšel (znám Brechtovu Třígrošovou operu, ale netušil jsem, že má tento historický základ). Zaujal mě poměrně inovativní přístup autora, díky němuž lze v románu sledovat hned 3 různé linie najednou: Příběh Jacka Shepparda, metatext v podobě komentáře profesora Votha a ještě k tomu navíc lze přihlédnout k samotné osobě spisovatele Jordyho Rosenberga, neboť se jedná o transgender muže a profesora literatury. Příběh sám o sobě je poutavý a nabízí zbrusu nový pohled na Londýn 18. století, jenž se tu hemží lidmi všech různých ras, pohlaví a vyznání, takže se výrazně odlišuje od zažité představy ryze bílého hetero města. Zároveň mě ale bavily i Vothovy / Rosenberegovy poznámky pod čarou, jež byly rovným dílem poučné i zábavné. Tím mám na mysli nejen odkazy na doplňující literaturu a historky s autorovou ex-přítelkyní, ale také téma přepracovávání historických dokumentů guerillovou skupinou.

2 09.01.2023

30/2022 Přečteno za jeden den - což o něčem vypovídá. Od Hanišové jsem četl pouze Houbařku, jež mě moc nebavila, protože mi přišla předvídatelná a obecně nezajímavá. Oproti tomu Neděle odpoledne mi přijde mistrně napsaná (zbožnuju ten slang!) s dobře vystavěnou zápletkou, kterou jsem nedokázal rozluštit předem. Závěr je uspokojivý, dokonce mi ani nevadí doslovnost. Záhady jsou vysvětleny, všechno do sebe zapadne, a dává to tak akorát smysl, aby mi nevadilo, že už žádné tajemství nezbývá. Bravo! Co se mi líbilo? Náboženská sekta, imaginární kamarád Hyn, šmejdi s hrncema, odkazy na reálné lokace a události (Bohnice, říční bar čili Přístav 18600, Černobyl a 17. listopad 1989 atd). Netuším, co se kdy autorce stalo, že se věnuje psaní o dětských traumatech, ale jde jí to skvěle.

11 02.01.2023

(SPOILER) 29/2022 Houellebecq je vynikající spisovatel obdařený neuvěřitelným talentem. Zároveň je ale nenapravitelný provokatér, který na každou stránku knihy úplně zbytečně cpe svůj vyhrocený světonázor, který lze velmi zjednodušeně shrnout tak, že muslimové jsou fanatičtí islamisti a islám je čiré zlo, ženy jsou objekt existující pro mužskou potěchu, imigranti jsou hrozba, vegetariáni, feministky a levičáci jsou idioti a obecně západní společnost neodvratně směřuje ke své zkáze. Klasicky "dříve-bylo-líp" boomerský přístup starého bílého heterosexuálního muže, který se cítí ohrožený světem, jemuž nerozumí. Houellebecq je jako stařec nadávající na mraky, ale přitom zapomíná, že svět je dnes ve stavu, v jakém nám ho on a jeho generace zanechali. Mileniálové a Generace Z zatím ještě nic pořádně udělat nestihli. Jestli je se světem něco špatně, tak je to vinou či zásluhou boomerů. Všechny jeho poznámky na tato témata mě pravidelně triggerovala, což mě vyrušovalo od jinak skvěle napsaného románu. Chápu samozřejmě, že čtenář sdílející Houellebecqův světonázor si z toho nic nedělá, naopak ho slavný spisovatel utvrdí v tom, že jeho (zastaralé) názory jsou OK. Ale pojďme se na některé ty problematické body podívat detailněji. Všimněte si toho, jak je ve svých názorech podivně nekonzistentní, což podle mě přesvědčivě dokazuje, jak moc to má v hlavě pomotané a jak jeho názor zaostává za skutečným stavem světa.
1) Celý vztah Paula a Prudence je totální bullshit. Sorry, ale nejdřív se ten vztah rozpadne kvůli jejímu veganství. WTF! (Přesto pak sám Paul doporučuje Brunovi, aby nejedl tolik uzenin a dal si radši víc zeleniny.) Po deseti letech se nicméně dají zase dohromady, ale proč? Co se v nich změnilo, jaktože to najednou funguje? Samotná Prudence je napsaná jako bezduchá, jednorozměrná postavička bez jakékoliv hloubky, funguje skutečně jen jako Paulův objekt zájmu, nemá žádnou psychologii, nikdy se nedozvíme, proč se s Paulem dává zase dohromady, co jí na něm kdysi vadilo a proč už to najednou nevadí. Její největší předností je dobrý vzhled, Paul si pochvaluje, jak skvěle její zadek vypadá v minišortkách. A nyní si představte, jak by to probíhalo, kdyby nevypadala tak výjimečně dobře. Ještě pořád by o ní Paul stál? Jasně, že ne. Patriarchát a povrchnost triumfuje.
2) Celou knihou se vine myšlenka, že západní společnost směřuje k zániku - díky feministkám, změkčilým mužům a levičákům. Naštěstí je tu ministr Bruno Juge, který "ztělesňuje obnovu pomocí průmyslu" (s. 272). No, to je Houellebecquv vlhký sen. Takhle uvažuji technokrati, lidé neschopní si připustit, že nekonečný růst neexistuje, že se člověk zkrátka musí uskromnit, že ne všechny problémy lidstva vyřeší věda a technika. Hlavně se neomezovat! Když dojde na teroristické útoky, komentuje to Houellebecq ústy Paula: "Bylo-li cílem teroristů zničit svět, tak jak ho znal, zničit moderní svět, nedokázal jim to mít tak úplně za zlé." (s. 226) Takže tu máme další skvělý protimluv: útok islamistů nebo možná snad levičáků, jež Houellebecq nenávidí, je vlastně OK, jejich cíle schvaluje, protože sám je nespokojený se stavem západního světa. Geniální.
Jinde zas Houellebecq popisuje, jak se francouzské hospodářsví konečně staví na nohy díky automobilovému průmyslu (LOL, tady si někdo nevšiml, že 20. století už skončilo) díky výrobě super-luxusních Citroënů, jež směle konkurují i Mercedesům. Ve svém vztahu k luxusu je ale stejně nekonzistentní: jakmile někdo popíše chuť drahého alkoholu tak, že se "vyznačuje aromatem po citrusech, ananasu, lípě, pečeném jablku, kapradí a vanilce", tak se tomu vysmeje, že to je pitomost. Dobře tedy.
Ale pozor, všechna technika není automaticky samospásná. Takže, automobilový průmysl je dobrý, ale mobily/wifi/tinder špatný. Houellebecq lamentuje nad navazováním lidských vztahů: "K čemu zavádět 5G sítě, když už (lidé) nedokážou navázat kontakt a vykonat základní pohyby, jež lidskému druhu umožňují se rozmnožovat a někdy, občas, také zakoušet štěstí?" (s. 263). Tak určitě.
3) Vztah k ženám a emigrantům už jsem nakousnul. Obojí lze dobře shrnout jedinou větou: uprchlíci jsou zlo, ale černé dívky z Etiopie uchvacující svou smyslnou krásou jsou požehnání. O-K.
Přesto, abych jen nekritizoval, považuji knihu za velmi dobrou. Co naplat, Houellebecq je vynikající spisovatel a ve své zatím poslední knize působí dokonce občas až smířlivě. To se týká zejména vztahu se ženou a vztahu s otcem (další téma, ke kterému se Houellebecq vrací opakovaně). Dobře na mě působila dějová linka týkající se tajemných videí a teroristických útoků. Videa šířící se virálně po internetu mi připomněla knihu Rozpoznání vzorů od Williama Gibsona. Nemožnost dobrat se pravdy a rozluštit záhadu zase připomnělo film Utajený od Michaela Hanekeho.
Kéž by neměl z mého pohledu až dětinskou potřebu dštít síru a neustále vynášet hodnotové soudy, jež jsou z mého pohledu tak strašně mimo. Ale to nejde, on si neumí pomoct, a musí provokovat, ačkoliv knize samotné to nic nepřidává.

8 02.01.2023

28/2022 Nápaditý příběh o malé holčičce Františce, která žije v nudném černobílém světě se svými úzkostlivými rodiči, kteří jí nechtějí nic dovolit. Františka postupně objeví, že kromě nudného světa plného omezení a nudy existuje i nádherný barevný svět Fantazie plný fantastických barev, chutí a vůní, kde lze prožít fůru úžasných dobrodružství. Františka opakovaně navštěvuje tento svět a objevuje jeho zákonitosti, ale pak se pustí do těžkého úkolu - obarvit svůj vlastní svět a ukázat i svým rodičům, že existují barvy, vůně, chutě a zábava. ________ Mladá autorka zjevně čerpala inspiraci z knih jako je Nekonečný příběh (svět Fantazie) nebo například Alenka v říši divů (objevování zákonitostí fantastického světa plného antropomorfních věcí a mluvících zvířátek), nicméně nejedná se o vykrádání, spíše důstojné navázání na tu nejlepší tradici. Měl jsem původně trochu obavu, jestli na mě nebude kniha až moc ezo, ale to naštěstí vůbec není, jedná se o milý příběh o tom, že děti se nemají vychovávat úzkostlivě, s neustálým strachem, že se jim může něco stát, ale má se v nich podporovat hravost a fantazie. Umím si představit, že si tuhle knihu někdy budu číst se svými malými dětmi.

4 02.01.2023

27/2022 Pro mě snad ještě zajímavější než Žítkovské bohyně.

10 21.12.2022

26/2022 Autorka použila zvláštní styl - píše v množném čísle, takže to zní, jako kdyby mluvila za všechny, za celou svou generaci. Trošku to připomíná ten debilní pamflet, který sdílí na facebooku starý boomeři: "Kdysi dávno, kdy nic nebylo a přesto všechno se sdílelo. Jsme generace, která se nikdy nevrátí. Generace, která trávila veškerý volný čas na ulici atd atd ad nauseam..." Ble. Rozdíl je v tom, že tenhle "pamflet" je kýčovitá pohádka, která překrucuje minulosti, lakuje jí narůžovo a záměrně zamlčuje tehdejší problémy. Každý člověk ve stáří rád vzpomíná na minulost, protože tehdy byl mladý a rozuměl světu, ale to není důvod si idealizovat komunismus, zavírat oči před tehdejšími zločiny a nesvobodou a ještě nadávat na dnešní svět proto, že se mění příliš rychle, takže mu někdo přestává rozumět. Kniha Annie Ernaux je jiná - používá sice podobný zobecňující přístup, ale nic nezamlčuje, neskrývá, neomlouvá, naopak ukazuje všechny tehdejší problémy zcela otevřeně. Knihou se vinou dvě linky - v jedné jde o klasickou "ernauxovskou" biografii, takže autorka popisuje svůj život od 40. let do současnosti (cca 2006). V druhé lince shrnuje zásadní události té doby. Je to podobně nahuštěný text, jako je rubrika Tento týden v Respektu - Uplynulých sedm dní očima Ivana Lampera. Každá věta odkazuje k něčemu konkrétnímu, co se ve světě stalo, ale velký důraz je kladený na francouzské reálie, ve kterých se kromě francouzů nikdo úplně dokonale nezorientuje, hádám, že třeba 70% narážek na francouzské reálie jsem nepobral. Což není nutně problém - kniha zároveň slouží jako jakýsi rejstřík nebo kniha z edice "Kdo je kdo" - zkrátka jako velký zdroj inspirace. Velkou roli tu mají "ženské" otázky: přístup k hodnocení žen, jejichž největší a jedinou hodnotou kdysi byla počestnost, takže o předmanželském sexu nemohla být řeč, menstruace, neplánované těhotenství, nelegální potraty, boj za jejich legalizaci, menopauza, sex v důchodovém věku, rozvod atd.
Co mi na knize trochu vadilo? Autorka nijak neskrývá svou levicovou politickou orientaci, ale události v knize popisuje bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. Můj výsledný dojem z četby je ten, že skoro nemá smysl tak strašně rozebírat, jestli je lepší volit levici nebo pravici, protože po pár letech už na tom zkrátka stejně vůbec nezáleží. Dobré i špatné věci se zkrátka děly během vlády levice i pravice. Z tohoto pohledu věnuje volbám až příliš mnoho pozornosti, zbytečně. Ale to píšu teď jen proto, že kniha jako celek mě uvrhla do naprosté, děsné a všeobjímající DEPRESE. Prošel jsem s autorkou/hrdinkou celým jejím životem od dětství do stáří a odnáším si z toho jen to, že člověk může v životě dělat cokoliv, skutky vznešené i podlé, rozdávat radost lidem kolem sebe, starat se o své rodiče a vychovávat své vlastní děti, ale nakonec stejně zemře a nezůstane po něm vůbec nic, jen blednoucí vzpomínka. Až mě tahle deprese přejde, tak ten komentář třeba trochu opravím.

5 05.12.2022

25/2022 Paolo Cognetti tak jak ho máme rádi. To znamená střídmě napsaný příběh z hor, bez jediného zbytečného slova navíc, a přesto vyjadřující vše potřebné. Narozdíl od Osmi hor to není tak propracovaný příběh z nějakým dramatickým obloukem, koneckonců se Vlčí štěstí neodehrává v průběhu mnoha let, ale maximálně tak dvou sezon někde na horách. Jde tedy spíše o načrtnutí situace. Přesto autor dokáže na takto malém prostoru vyjádřit hodně podstatného o životě (ve městě, v horách) a o mezilidských vztazích. Příjemná jednohubka, ke které se budu rád vracet.

7 15.11.2022

24/2022 Musím vzít Murakamiho na milost. Asi za to může formát povídek, který mu sedne perfektně. Mám pocit, že povídce může chybět pointa, že je v pořádku, když autor jenom nadhodí nějaké téma, motiv, vytvoří náladu, využije dobrý nápad (oživený jazzový saxofonista Charlie Parker, shrnutí celého života na pozadí básní o baseballovém týmu Yakult Swallows, mluvící opice kradoucí lidská jména) a hned vzápětí příběh opustí a bez doslovného vysvětlování nechá na čtenářovi, jak se s otevřeným koncem popasuje... V případě povídek je to OK. Aplikovat stejný přístup u románů (Kafka na pobřeží...) je mnohem problematičtější, protože od románu už chci, aby něco vyjadřoval a zaryl se mi navždy do paměti svým vyzněním a příběhem. Takže dobrá práce, 8/10. Dokonce i ty povídky, jež mi připadají slabší (Polštář z kamení, Smetana, První osoba) mi vlastně přijdou dobré v tom smyslu, že vhodně doplňují ty ostatní a dohromady tvoří ucelený....celek. Ehm.

8 14.11.2022

23/2022 Schrödingerova velryba je zajímavá kniha, která se dobře čte, ale po jejím dočtení se nemůžu zbavit určitého pocitu marnosti - k čemu to celé bylo? Kniha působí jako důmyslně vykalkulovaná hříčka, které ale chybí duše. Jako jedna epizoda z Ricka a Mortyho roztažená na dvouhodinový film a zbavená veškerého vtipu. (Teorie o množství paralelních vesmírů, které nějakým způsobem interagují + více příběhových rovin, z nich není patrné, která je reálná a která je řekněme "snem"). A jak už poznamenal někdo přede mnou, nemá to daleko k filmu Tenet - což je ale také ten nejvíc odosobněný a "nejstudenější" film od Christophera Nolana. Je z toho hrozně poznat, že autor je fyzik. Protože tahle kniha je doslova "poskládaná" dohromady, s matematickou přesností, ale absolutně bez citu. Tématem je mi to ale stejně velmi blízké, proto dávám vyšší hodnocení. Ještě bych chtěl, aby podobnou knihu napsal nějaký skutečně talentovaný literát.

5 07.11.2022

22/2022 Milá kniha s poněkud plytkým až patetickým vyzněním. Goncourtovu cenu nechápu.

1 17.10.2022

21/2022 Epický román o Americe 20. století, o komiksech, kouzelnících, o Židech, o Praze, o druhé světové válce... Michael Chabon je génius, že tohle všechno dokázal poskládat dohromady. Příběh začíná v židovské komunitě v Praze (!), pro kterou je legenda o Golemovi živá. Mladík Josef Kavalír má ze všeho nejradši kouzlení a úniky ala Harry Houdini. Poté, co uprchne z Česka před Hitlerem, vytvoří se svým bratrance, Samem Klaymanem tvůrčí duo Kavalier and Clay a spolu začnou vydávat komiks se svým vlastním superhrdinou, tajemným Eskapistou... (V podstatě jde o převyprávěný příběh vzniku Supermana, kterého vymysleli židovští mladíci Jerry Siegel a Joe Shuster, kteří na něj ale následně prodali práva, prodělali všechny peníze a na desetiletí upadli v zapomnění). _____ Jakožto milovník a sběratel komiksů jsem byl touhle premisou pochopitelně zcela uchvácen. Chabon zručně kombinuje svou fikci se skutečností a skrze příběh Kavaliera a Claye velmi věrně popisuje dobu, kdy komiksoví hrdinové vládli světu a jejich příběhy se prodávaly v milionových nákladech - takzvaný Zlatý věk komiksu. Spojení historie komiksu a kouzlení s židovskou tematikou (superhrdina Golem) je neotřelé, až geniální. Asi od poloviny knihy ale začne příběh chvátat dál, rozvíjí se čím dál více postranních zápletek, hrdinové jsou vystavováni novým a novým překážkám - je fascinující sledovat Chabonovu představivost, se kterou jim poťouchle hází klacky pod nohy a nechává své hrdiny trápit občas až absurdním způsobem, jen aby nedošli svého štěstí. Pak už to není tolik o komiksech, ale o velkých dějinách 20. století. Nicméně autorovi se pořád, i na těch 600 stranách, daří držet čtenářovu pozornost a příběh pohromadě a vše spěje k velkému finále. Tohle je fakt velký americký román a není divu, že za něj Chabon dostal Pulitzera. K tomuhle se asi budu ještě v budoucnu vracet. Velká rehabilitace komiksu jakožto svébytného uměleckého média (s tím, že se tu nijak nezastírá, že je to taky obří byznys a o prachy jde vždy až na prvním místě) a taky vlastně asi jediný pořádný román o komiksech, který znám - pak už mě napadá snad jen Tajemný plamen královny Loany od Umberta Eca.

8 21.09.2022

20/2022 Milostný dopis Robertu Mapplethorpovi a vzpomínky na jejich dospívání, ranou uměleckou tvorbu a první kroky ke slávě. Na knize jsem velmi ocenil to, že Patti Smith nepíše povýšeně, z pozice světové superhvězdy, kterou bezesporu je, ale jako úplně normální člověk s nohama na zemi. Nikterak nezastírá své vlastní chyby, nesnaží se čtenáři zalíbit a vylepšovat svůj obraz. Upřímně popisuje i situace nepříjemné nebo trapné, což působí velmi svěže. Těhotenství, první zkušenosti s drogami, sex. Především jde ale o umění, touhu až potřebu umělecky se vyjádřit. Patti měla talent a vůli jít si za svým, ale taky dost štěstí na lidi kolem sebe - kniha se vlastně dá taky číst jako takové Who is who na umělecké scéně v New Yorku přelomu 60. a 70. let. Andy Warhol, Jimi Hendrix, Jim Morrison, CBGB, je tam všechno.

2 05.09.2022

19/2022 Výtvarné - komiksové - zpracování proslulé norské novely Ledový zámek od Martiny Špinkové z Cesty domů. Lyrická kniha o přátelství, smrti a zármutku. Námět je jednoduchý až prostý - příběh dvou jedenáctiletých dívek, oblíbené Siss a nově přistěhovalé a zamlklé Unn, které si mezi sebou vytvoří zvláštní pouto, ale vzápětí se Unn ztratí - ale o to víc je kniha nabitá emocemi a nelehkými tématy. Pro suverénní uchopení těchto témat, jako je přátelství, smutek, odpuštění a vyrovnání se smrtí, rozhodně doporučuji k přečtení. Kromě toho je z knihy cítit obzvlášť hezký vztah k přírodě, který je také dobře výtvarně podaný. K přírodě zkrátka smrt patří. Zima, sníh, smrt. Život jde dál.

1 31.08.2022

18/2022 Hlavní hrdinka je nesympatická, privilegovaná, bohatá běloška, s níž čtenáři nemají důvod soucítit. Zachrání to alespoň stylistická stránka, vypravěčeské umění Ottessy Moshfegh? V mých očích vůbec. Občas stránkami prolétne záblesk nějakého neotřelého nápadu, ale v zásadě jde o zcela průměrné psaní, jež se ničím nevymyká. Takže to máme hlavní hrdinku, která je depresivní - OK. Ale přibližuje nám kniha blížeji nebo nějak nově vhled do duše nemocného člověka? To sotva. V této rovině příběh klouzá po povrchu - o depresi se vlastně nedozvíme vůbec nic. Jedná se o obžalobu amerického zdravotnictví, které nejprve střílí (předepisuje léky) a až pak se ptá? Ani omylem - celé zdravotnictví je zde zastoupeno jednou pošahanou ezo-doktorkou. Odhaluje kniha skandální prostředí trhu s uměním, kde vůbec nejde o umělecké vyjádření, ale o touhu šokovat a rejžovat prachy? Vůbec ne. Ale největší bizár představuje umístění příběhu do let 2000/2001. Člověk se musí ptát - proč to tak je, co tím autorka sleduje? Toužila snad sepsat přesvědčivou výpověď o životě v New Yorku na přelomu milénia? Jestli jo, tak proč je tato doba celá charakterizovaná leda tak tím, že hrdinka kouká na VHSky a absolutně ničím jiným? Tohle je fakt totálně promarněná šance. Tolik zajímavých témat, absolutně nedotáhnutých, nerozpracovaných, nepřinášejících nic nového. Takže závěrem, tuhle novelku s klidem přeskočte a dejte si radši knihu ELECTROBOY - VZPOMÍNKY NA MÁNII od Andyho Behrmana, které mají všechno to, co téhle knize chybí: zajímavý vhled do falešného světa umění a zároveň přesvědčivou zpověď maniodepresivního schizofrenika.

2 16.08.2022