Leviathan přehled

Aaa, tak tohle bylo něco neopakovatelného. Toto majestátní dílo Leviathan je opravdu cosi neopakovatelného a zvláštního. Mezi jinými důvody vyniká tento – autor odvrhuje metafyziku, kterou považuje za prázdnou a neobsažnou (a neříkám, že ho za to chválím, jen popisují jeho myšlenkový pochod) proto, že její autoři naprosto odmítají definovat pojmy, které užívají. A Hobbes se opravdu drží toho, co považuje za správné a jeho dílo je prolnuto definicemi. Hobbes začíná na samém začátku, definuje to, co dělá člověka člověkem a potom co dělá stát státem. Nestane se vám, že by použil pojem, který předtím nedefinoval. Neříkám, je to poněkud únavné (zachází až do krajností, abych tak řekl), ale zážitek je to opravdu neopakovatelný.

O tomto díle by se dalo hovořit hodiny a psát eseje, na což zde očividně není prostor, tak zmíním jenom pár zajímavých bodů. První je ten, který se nejvíce dotýká mého studia a obecného diskurzu kolem Hobbese vedeného. Co je to přirozené právo a zákony přírody? Hobbes se do značné míry shoduje se starším pojetím Huga Grotia – přirozené právo je právem rozumu, právem z rozumu vycházejícím. Pro pochopení, jakým směrem ovšem rozum musí nutně směřovat je nutné znovu zopakovat to, co je u Hobbese nejznámější – podle Hobbese je přirozeným stavem člověka válka (Bellum omnium contra omnes, zde si dovolím krásnou citaci z anglického originálu, kde autor popisuje život člověka v takové válce „… and the life of man, solitary, poor, nasty, brutish, and short.“) a přirozeným právem člověka je vlastně právo na všechno a všechny – všech na všechno a všechny. Rozum – přirozené zákony pak stanovují metody jak dojít co největšího míru.

Co se nám na Hobbesovi může zdát poněkud neakceptovatelné je jeho pojetí nedotknutelnosti panovníka dokud tento nezačne plně selhávat ve svém úkolu – ochraně svých poddaných, tj. vyloučení jakéhokoliv práva na vzpouru, či revoltu vůči suverénovi. Zároveň autor odmítá dělbu moci suveréna, ta je absolutní a nedělitelná, akceptuje pouze jakousi dělbu práce – panovník přirozeně může, ba dokonce by měl, delegovat své pravomoci na úředníky.

Na druhé straně je v některých ohledech až nadčasově progresivní. Například názor, že okrást chudáka je mnohem horší, než okrást boháče byl vysloveně proti proudu a obecně jeho pojetí trestního práva je dost progresivní. Stejně jako jeho neustálé zdůrazňování toho, že lze poslouchat pouze takový zákon, který byl dostatečně akcentován a lidé měli možnost jej poznat. Vlastně hovoří o formální specifikaci zákonodárství.

A teď něco málo k ‘‘náboženské‘‘ části knihy.

Je neskutečně zajímavé číst úvahy velkých myslitelů, řekněme z toho sedmnáctého, osmnáctého století, o jejich náboženství. Najdete to například i u Montesqueiua, nebo Rousseaua, ale u Hobbese, který danému tématu vymezil de facto polovinu knihy je to nejvýraznější. Nikdy bych si nedovolil pochybovat o tom, že všichni tito autoři věřili v Boha. To jistě ano. Ale je vidět, že s Písmem byli tak trošičku bezradní. Snaha oprostit se od doslovného chápání, zcela svévolné, racionalistické vývody, vlastně dosti střízlivý pohled, který se snaží pochopit alegorie, či chyby v logice pisatelů (typicky když se Hobbes snaží zjistit, z jakého místa na zemi nejspíše vznikla představa ohnivého jezera v Pekle, nebo věčné plameny pekelné). Člověku je těch lidí skoro líto. Snaha – marná. Zároveň je to opravdu hluboce zajímavé a člověka to nutí zpochybňovat, že alegorizace náboženství je jen současný trend.

Zajímavé je také to, že Desatero je obvykle považováno za celkem solidní soupis něčeho, co bychom mohli považovat za přirozené právo. To ovšem Hobbes obrací. Říká, že jediné přirozené zákony vyplývají z přirozeného práva - rozumu, který nám byl Bohem dán. Kdežto Desatero dal národu rukama Mojžíše coby suverén – zákonodárce svého vyvoleného národa – to jest, jedná se o právo pozitivní.

A musím končit, víc toho sem rozhodně nenarvu. Jedná se prostě o velice zajímavé čtení, které stojí za to.