Manželé v běhu přehled

Něco tak strašně špatného jsem dost možná NIKDY nečetla. A že jsem toho přečetla už opravdu hodně.

Celé dílko by se dalo shrnout takto: Jak se dva absolutně nezajímaví a výkonnostně podprůměrní běžci potkali, vzali, běhali, a pak jim to Ikar vydal v pevné vazbě.

Nejprve si ujasněme, že to, že někdo píše o rtěnkách, z něj opravdu nedělá novináře. Ani to, že někdo píše blog, z něj nedělá novináře. A to, že se někdo dohrabe jako zoufale poslední do cíle stomílovky, z něj nedělá běžeckého gurua.

Drzost, s jakou tihle dva prezentují sebe sama jako někoho, kdo má na to, aby rozdával moudra a rady jiným, mi srážela sklivec v oku. Absolutní absence sebekritiky se tu potkává s nulovým literárním talentem. Stylisticky je to na úrovni druhého stupně základní školy a to ještě těm nadanějším žákům křivdím. Navíc je to pekelná nuda. To nejzajímavější, co se autorce stalo, bylo, že jako dítě snědla v Praze pohár a poblila se. To, že někdo uběhne 1/2PIM v naprosto tristním čase, opravdu není materiál na knihu. A deziluze, s níž autor sám sebe vnímá jako olympijského atleta, od něhož by se i Kilian Jornet měl co učit, by byla vtipná, kdyby to nemyslel vážně. Vřele doporučuju vygooglit si jejich závodní výsledky a případně se probrat třeba výsledky VK, o níž Hrabec tvrdí, že ji vlastně (tak jako každý závod, na jehož start se postavil) skoro vyhrál. Lidská blbost a omezenost, s níž jim to někteří žerou, mě nepřestává fascinovat.

Tisknout v době klimatické krize podobnou hrůzu na papír je na úrovni utopení desítky koťat ještě před ranním kafem. Proboha dost už!