Mare přehled

18.09.2019

„A pak už ani výčitky
nemají správnou barvu a chuť, všechno
je jimi nasáklé
jako prádlo po týdenním dešti,
k tomu
sebelítost, ta čpí, čpavek, žumpa sebe
zastírá
věci,
výčitky
oblepí druhého jako izolepou, do izolepy zabodáváš slova
to ty jsi
tos neměl
jak vůbec můžeš
až se to kolo přetočí, řekneš
to já jsem
jak jsem mohla, jak
můžu
slova, papírové šaty, jedny
šaty na panáčka, druhé na panenku“

Vnímal jsem jako hlavní téma sbírky komunikaci. Lépe řečeno: absenci komunikace, nebo její zpotvořenost, která je jako písek v soukolí čehokoli hezkého, co spolu lidé mohou mít. Rozpad komunikace jako příčina i předznamenání rozpadu vztahu k druhému.

Paní Sylva je ve svých básních přesvědčivá, její obrazy jsou silné, i když na mě v řadě případů trochu příliš syntakticky rozbité – což je druhé hlavní téma sbírky: dekonstrukce slov a vět, posouvání významů slov, jejich osekávání a reinterpretace. Občas se to povedlo skvěle a originálně (například: „obraz- / né vězení / vězet v ní / vězet v něm / být uvězněn“), ale jindy mi to bylo trochu na obtíž v mé snaze se na básně ve sbírce naladit.

„Tak celé měsíce mlčíme v sobě o něčem,
mlčení nás prostupuje jako tok krve, přerušovaný usekávaný
naskakujícími
slovy, větami, obrazy, o kterých mlčíme, ale
tam
uvnitř, ano tam to je, pluješ mi po žilách jako námořník,
uvnitř, i ve slinivce břišní, jsme
dětské knihy plné obrázků, barevné encyklopedie sebetebe
Putuješ mi ustavičně celým tělem
Putuju ti ustavičně celým tělem.“