Město v slzách přehled

01.06.2024

Dvacetiletý Seifert ve své prvotině z roku 1921 projevuje všechny rysy naivismu. Sbírka obsahuje typická témata proletářské poezie, kterou lze u Devětsilu čekat. Seifert to ale navíc podává velmi přístupným a naivním stylem. Snad proto, že mu bylo dvacet, snad pro radikálnost mládí. Řada básní agitačně oslavuje revoluci, Sovětský svaz, komunismus. Je jasné, že v roce 1921 to znamenalo něco jiného než dnes, ale u Seiferta se člověk nemůže zbavit dojmu, že ve Městě v slzách nebyl úplně dozrálý. Je tak otázkou, do jaké míry mu lze věřit rýmy o podpoře rolníků a jejich těžké polní práci, když pravděpodobně do té doby nevytáhl paty z dělnického Žižkova, ve kterém se narodil a žil. Stejně tak jsou z tohoto pohledu podezřelé - dobově obvyklé - kritické rýmy na město coby špatné místo k životu, alespoň tedy do komunistické revoluce... Naopak nejlepší se jeví báseň o lidech na pavlačích, což je téma, které by z Žižkova znát mohl a tak ho mohl autenticky zbásnit.

02.05.2023

To byl ještě Seifert mladý a radikální. Verše měly změnit svět ale nezměnily. Wolker mu vyčítal (jakož i Nezvalovi a Bieblovi), že ve svých básních koketuje s Bohem, namísto aby použil opravdu revolučního slovníku. Co naplat, roku 1929 Seifert KSČ DEFINITIVNĚ opustil. Ale to již byl radikál Wolker dávno po smrti.
Jaroslav Seifert se jako muž více než sedmdesátiletý vrátil k hodnocení svých mladistvých postojů a k rozporu mezi básnickými výzvami k revolučnímu násilí a jeho reálným výkonem. Porevoluční moc si prý nebere k ruce snílky, nýbrž knechty. Tímto slovem označil básník tvory neštítící se žádné špinavé práce, kterou "den druhý" vyžaduje, počínaje zabavováním majetku třídních nepřátel, jejich vystěhováním z domů a bytů, přesunem do táborů nucené práce a jiných internačních zařízení, případně do koncentráků, odkud je návrat nežádoucí, a konče obžalobami obětí, jejich usvědčením a uvězněním, střežením anebo popravou.
Čtěte jako dokument doby...