Den opričníka přehled
Vladimir Georgijevič Sorokin
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294597/bmid_den-opricnika-j6Q-294597.jpg
4
309
309
Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car, jenž jako hlavní principy monarchie deklaroval: sebeurčení, ortodoxii a úctu k tradicím. Země je obehnána velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 milionů Číňanů a čínština se stává módním jazykem… Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry na současnou situaci v Rusku, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy – opričniny. Román popisuje obyčejný pracovní den jednoho z gardistů-opričniků, Andreje Komjagy, a čtenáři nabízí grandiózní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Před Ljubjankou, do níž poslušní občané stále přinášejí svá udání, se na místě, kde stávala socha zakladatele NKVD Felixe Dzeržinského, vypíná nyní pomník velitele opričniků Maluty Skuratova. Jsou povoleny lehké drogy, např. kokain, aby se ruští občané cítili lépe. Na Rudém náměstí byly spáleny cestovní pasy a ze země vypovězeni zahraniční diplomaté. Potrubí odvádí z Ruska všemi směry naftu a plyn, ale občas, když se carovi zlíbí utáhnout kohoutek, nemá západní Evropa a Japonsko čím topit (jak si při tom nevzpomenout na energetickou krizi z počátku roku 2009). Noví orpičnici se v Moskvě roku 2027 projíždějí v červených mercedesech, vyrobených v Číně a vyzdobených psí hlavou na chladiči a koštětem na kufru. Tyto symboly stejně jako v době Ivana Hrozného připomínají každému, kdo se protiví Gosudarovi, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy. Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k isolacionismu a tendencí k barbarství, která se mu zdá být částí ruské metafyziky. Sám o svém tématu napsal: „Myslím, že všechny naše ‚těžké doby‘, revoluce, nepokoje a moře krve prolité v Rusku jsou výsledkem opričnické vlády. Její idea prosakuje celou naší společností, žije v myšlení velkých i malých úředníků. Opričnici – to jsou ti vyvolení.“ Kniha ihned po svém vydání v roce 2006 vyvolala řadu diskusí a rychle dobyla žebříčky bestsellerů. Během čtyř let již byla vydána v jedenácti evropských zemích.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2015
,
Pistorius & Olšanská
Originální název:
День опричника (Děň opričnika), 2006
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Den opričníka. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (70)
Hodně mi to připomínalo Mechanický pomeranč, v několika aspektech. Jednak vymknutostí z jazykových pravidel. Pak také specifickým pohledem na násilí, tou adorací krutosti, kterou hrdinové zvráceným způsobem chtějí pozvedat na jakousi formu umění, ve které jsou schopni rozpoznat krásu jen oni, vyvolení a výjimeční. (Ono to spolu možná souvisí: touha nenechat se vázat etickými standardy pohrdané a přehlížené většiny a touha se vymezit vůči týmž také originálním způsobem použití jazyka. Nebo je to blbost?). Společným prvkem je také zvláštní vztah vypravěče ke svým kumpánům – na jednu stranu okázale prezentovaná pospolitost (zde prezentována trochu příliš explicitně popisem homosexuálních orgií - které ale opravdu spíš vypadaly jako rituál jednoty než jako zdroj rozkoše, ne?), která je ale falešná, permanentně nestálá, s neustálou připravenosti zařídit se pro sebe nejvýhodněji.
Nejsilnějším dojmem z celé knihy byla ta naznačovaná dvojakost moci, která je vlastně velmi vratká. Opričniků se každý bojí, prokazuje jim úctu, jasně, mají nebývalé výhody a benefity plynoucí z jejich elitního postavení. Ale zároveň je tady pořád to vědomí, že to vše může rázem skončit. Z toho vyplývá stálá podezíravost, stálé promýšlení všech náznaků podivného chování u ještě vyšší vrchnosti. Jako by opřičnici nějak věděli, že režim, který bez lítosti (a bez varování, s logikou ruské rulety) rozdrtí každého, nakonec rozdrtí i je – veškerá privilegia se rozplynou jako dým a že celé to nevázané užívání se je jen pomyslným tancem na Titaniku.
K většímu literárnímu požitku mi bránil ten zbytečně divoký styl (ten se mi moc nelíbil ani v divadelní adaptaci, a to mám jinak živelnost Karla Dobrého v oblibě) a jistá plochost děje, kde se vlastně jen vršily sobě podobné události se sobě podobným vyzněním.
Souhlasím s předchozími komentáři, že jazyk je hrozný. Neumím si představit, že bych knihu opravdu četla, i audio poslech byl náročný. Ale když jsem si na to zvykla, fascinoval mě ten fanatický zápal. Za chvíli jsem se v dystopické společnosti vyznala. I na ten inverzní slovosled se dalo zvyknout. Co se mi opravdu příčilo bylo násilí, a to jak zjevně si jej protagonista užíval. To potěšení a až gurmánství pokud šlo o znásilňováni mi přišlo fakt odporné. Popis jeho přirození zrovna tak. Ve spojení s vírou a modlením je to pak tak absurdní...
Nevím, jestli je směšné nebo smutné, že si někdy někdo přestavoval budoucnost v Rusku zrovna takto. Kyje, kynžály a archaické větné členění... Právě tyto prvky měli zdůraznit opoždněnost nejen praktik opričniků, ale i zaostalost vůči jiným pokrokovějším, demokratickým zemím. Žhářství je neprominutelný čin, ale znásilňování je ve jménu Velkého Ruska, takže vlastně pohoda.
Začátek gradoval více, jinak se kniha táhla jen v duchu popisu. Po nějaké době mi začala vadit ta jejich neustálá provolávání, divné slogany a rituály. Už si to asi nikdy nepřečtu.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Den opričníka v seznamech
| v Právě čtených | 6x |
| v Přečtených | 415x |
| ve Čtenářské výzvě | 17x |
| v Doporučených | 22x |
| v Knihotéce | 97x |
| v Chystám se číst | 135x |
| v Chci si koupit | 43x |
| v dalších seznamech | 4x |
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie ruská literatura rozhlasové zpracování totalitní režimy tajná policie
Autorovy další knížky
| 2009 |  Den opričníka |
| 2011 |  Vánice |
| 2014 | Telurie |
| 2010 | Třicátá Marinina láska |
| 2003 | Fronta |
Hrdina nepochybuje. Ať už znásilňuje, zabíjí, fetuje, či dělá jiné blahovolné činnosti, které mu služba přináší, dělá to s vědomím všeobjímající správnosti. Pro Rusko a pro cara.
Archaický jazyk, na který jsou tu stížnosti, mi připadal asi nejhodnotnějším nápadem celé knihy. Dojem z návratu Ruska do doby Ivana Hrozného byl díky tomu hned živější.
Jen překlad básní a písní, kterých je tam bůhvíproč bohužel požehnaně, je extrémně mizerný. Ale pokud to není překladem, ale jsou takové i v originále, tak to potěš.
Jen určit, co je pointou příběhu zůstává viditelne na čtenáři. Sebedestruktivní chování opričniků zahrnující drogy, alkohol, minimum spánku na straně jedné a iniciační rituály společného sexu a společného sebe trýznění, které neustále připomínají nemožnost jiné volby, na straně druhé, by asi zasloužilo podrobnější literární rozbor. Nejsem však s to říct, co tím autor vlastně mínil.