Opričníkov deň přehled

13.07.2024

Hodně mi to připomínalo Mechanický pomeranč, v několika aspektech. Jednak vymknutostí z jazykových pravidel. Pak také specifickým pohledem na násilí, tou adorací krutosti, kterou hrdinové zvráceným způsobem chtějí pozvedat na jakousi formu umění, ve které jsou schopni rozpoznat krásu jen oni, vyvolení a výjimeční. (Ono to spolu možná souvisí: touha nenechat se vázat etickými standardy pohrdané a přehlížené většiny a touha se vymezit vůči týmž také originálním způsobem použití jazyka. Nebo je to blbost?). Společným prvkem je také zvláštní vztah vypravěče ke svým kumpánům – na jednu stranu okázale prezentovaná pospolitost (zde prezentována trochu příliš explicitně popisem homosexuálních orgií - které ale opravdu spíš vypadaly jako rituál jednoty než jako zdroj rozkoše, ne?), která je ale falešná, permanentně nestálá, s neustálou připravenosti zařídit se pro sebe nejvýhodněji.

Nejsilnějším dojmem z celé knihy byla ta naznačovaná dvojakost moci, která je vlastně velmi vratká. Opričniků se každý bojí, prokazuje jim úctu, jasně, mají nebývalé výhody a benefity plynoucí z jejich elitního postavení. Ale zároveň je tady pořád to vědomí, že to vše může rázem skončit. Z toho vyplývá stálá podezíravost, stálé promýšlení všech náznaků podivného chování u ještě vyšší vrchnosti. Jako by opřičnici nějak věděli, že režim, který bez lítosti (a bez varování, s logikou ruské rulety) rozdrtí každého, nakonec rozdrtí i je – veškerá privilegia se rozplynou jako dým a že celé to nevázané užívání se je jen pomyslným tancem na Titaniku.

K většímu literárnímu požitku mi bránil ten zbytečně divoký styl (ten se mi moc nelíbil ani v divadelní adaptaci, a to mám jinak živelnost Karla Dobrého v oblibě) a jistá plochost děje, kde se vlastně jen vršily sobě podobné události se sobě podobným vyzněním.