Mír přehled

12.12.2022

Skvělá je scéna z nebe, uplácení Herma a nastínění poměrů mezi bohy. Nevím, zda tento Pantheon někdo mohl brát vážně. Díky za velmi výstižný komentář JulianyH.

22.11.2022

TRYGAIOS: Fuj! Voják páchne octem, cibulí / a přerůznými smrady jinými. / Mír zavání však vůní ovoce / a žní a hostinou a slavnostmi / a píšťalami, drozdy, písněmi / a divadlem a zpěvy básníků –
HERMES: Jen nepomlouvej! Míru bohyně / ti kašle na moderní lyriku!
TRYGAIOS: – břečťanem, síty, bravu mekotem / a ňadry žen, jež běží na pole, / a zpitou služkou, převráceným džbánem / a mnohým jiným dobrem.

Aristofanův „Mír“ stojí na dvou sloupech. Tím prvním je humor, řekněme, spjatý se základními biologickými funkcemi. Hlediště antiky nad ním asi hýkala smíchy. V současnosti by pravděpodobně lahodil prepubertálním uším.
Druhým sloupem je humor politický — a ten mi kupodivu přišel vtipný. Aristofanés umí být neskrupulózně adresný a utahuje si z lidí zesnulých (vojevůdci Kleón a Brásidás) i žijících (Sofokles). Kromě interních vtípků „mezi námi Athéňany“ u něj najdeme i silný panhelénismus a apel, aby se Řekové konečně přestali prát — výkřik do tarasu peloponnénské války. (Athéňan Trygaios glosuje plán smazat Lakónii z povrchu země: „Nu, páni, to nás tuze nebolí, / to spartského se týká česneku.“)

Nuže, a tyhle dva sloupy nesou architráv bizarního příběhu, jak se vinař Trygaios na chrobákovi (jejž Aristofanés potřebuje kvůli toaletnímu humoru) vypravil s bohy vyjednat konec války. Jelikož se mu to podaří už ve druhém dějství, jsou oba následující akty z hlediska příběhu úplně zbytečné. Zesměšňují však věštce parazitující na hostinách, předkládají Aristofanovu (konspirační) teorii o příčinách peloponnéské války a ukazují nám svatební rituály včetně oběti. („Ovci zabijme! Máť žena býti / jako ovečka.“) Hra totiž končí sňatkem mírotvorce Trygaia s alegorickou, leč dokonale hmotnou Úrodou, vhodným zdrojem obscénních hlášek. [A trvám na tom, že tohle nebyl spoiler.]

Přesto je „Mír“ něčím víc než odpočinkovou komedií. Štítem na zmíněném architrávu (když už jsem s touhle metaforou začala, tak chrám dostavím :D) by se dal nazval jejich protiválečný étos. Samozřejmě, bylo by anachronické mluvit o antickém „pacifismu“. V antologii „Řecký člověk a jeho svět“ se třeba dočteme, že pro Heléna byl mír jen příjemnou přestávkou mezi válkami, asi jako je spánek občerstvením mezi dny. Jenže... Aristofanés žádá výslovně mír věčný („už navždy“), nikoliv přestávku. A jeho odpor k válce i k jejímu lidu (zbrojařům, politikům atd.) se zdá jako pevný, promyšlený a procítěný názor. Já bych ho asi „antimilitaristou“ přece jen nazvala.