Moji dvojníci přehled

12.05.2018

Jemná knížka, která pohladí všechny citlivé (až přecitlivělé) duše, které těžce snášejí setkání s cílevědomými, rozhodnými a autoritativními lidmi. Obzvláště vydařená je úvodní pasáž o otcově „trenérské výchově“.
Leč být v kůži hlavního hrdiny Jiřího - nerozhodného, zmítaného věčnými pochybnostmi a „vnitřními hádkami“ - to není o co stát. Jiří sice vše popisuje s lehkou sebeironií a laskavým humorem, ale nemůžeme si nepovšimnout jakéhosi tichého zoufalství a touhy „být normální“.

Moji dvojníci je autorovou poslední knihou, vydanou pět let po jeho dobrovolném odchodu ze života, a možná nám prozrazuje něco z jeho nezáviděníhodných duševních rozpoložení.

Po knize stojí za to sáhnout už jen kvůli její přenádherné květnaté češtině („rád by se vmezeřit mezi carské důstojníky“, „její širokorozchodné oči“ atd.).

„Když odmalička slyšíte dvakrát (ba i víckrát) týdně - ‚to já, když jsem byl v tvém věku‘ nebo ‚už tehdy jsem měl ctižádost být ve všem první‘ - tak zcela zákonitě ve vás vznikne ctižádost být zcela nectižádostivým.
Otec tento můj vývoj vůbec nezaznamenal. Měl ke mně poměr trenéra dlouhodobě stimulujícího svého svěřence tak, aby podal špičkový výkon na vrcholu své kariéry. Používal od mého mládí velmi svérázných metod k posílení mé psychické a fyzické kondice.“
---
„Zasedli jsme ke stolu proti sobě jako státník proti státníkovi a také jsme opravdu chvíli hovořili o věcech, které obě strany nezajímaly.“
---
„Otec stisk klouby na rukou, až mu zbělely, zůstal stát a upřel na mě tvrdé oči: ‚Ještě máš mléko na bradě. Nevíš vůbec, co je věda, a jak to v ní chodí. Připomenu ti jenom velikána ze svého oboru, Galilea: I křivá čára může být nejkratší spojnicí mezi dvěma body - narazíme-li na překážky.‘ “