Mozartova cesta do Prahy přehled

03.01.2024

Fenomén Mozart (jeho život, kult a hudba) mi byl vždycky celkem cizí, ale naopak německý romantismus mám rád odjakživa, a tak jsem uvítal, že si tuto Mörikeho knížečku (poslední, co jsem od něj neměl) můžu pořídit za dvě koruny na burze u nás v knihovně. Jakkoli ani „tržní“ cena by nemohla být o moc vyšší, a to nikoli proto, že by šlo o nějaký škvár, nýbrž pro dnes zcela neuvěřitelný náklad 180 000 výtisků, v němž tato biedermeierová novelka coby klubová prémie kdysi vyšla (a bylo to už několikáté vydání!).

Český název je poněkud zavádějící, vhodnější by bylo držet se doslovnějšího Mozart na cestě do Prahy (tak knížka vyšla poprvé v roce 1906), protože jejím předmětem je v podstatě pouhá jedna epizodka, zastávka v nejmenované vsi a zámku kdesi těsně za hranicemi Českého království směrem od Vídně. Kdo tedy čeká vylíčení celé – dozajista dobrodružné a kodrcavé – cesty nebo dokonce mistrova pobytu v Praze, bude nejspíš zklamán.

Aby bylo jasno: od Mörikeho druhorokového spíše asi obrazu nežli novely nelze čekat žádné velké líčení dějových zvratů, je to spíše taková poeticko-konverzačně-nostalgická idyla. A právě to je na ní nejlepší a skvělé. Bez ohledu na to, že se historických skutečností a reálného předobrazu hlavního hrdiny drží jen velmi volně. Přijmete-li její text a svět takový, jaký je, vrchovatě se vám odmění – básnivými dojmy z přírody, grandiózními popisy hudby (až mám pocit, že kdybych si ji poslechl v reálu, byl bych z toho zklamaný), mistrně vybroušenými hovory, všeprostupující půvabnou selankou, zvláštně přívětivými vypravěčskými vstupy (působí to na mě, jako by mi to celé vykládal nějaký shovívavý dědeček), téměř až pohádkovými digresemi, které se týkají vzpomínek bližších i vzdálenějších, harmonizujícím světem antiky/klasicismu, jenž se tenkrát v příslušných vrstvách zpřítomňoval na každém kroku (a my na něj dnes – až na hrstku nadšenců – prakticky docela zapomněli). Próza zároveň není prosta tragických tónů, či spíše podtónů: vědomí neúprosnosti Mozartova konce, křehkosti jeho osudu, který jako by byl jen jakýmsi pevně a přísně limitovaným darem shůry (Bůh či bohové svěřili lidstvu vzácného génia, ale jen na kratinkou dobu), prostupuje zvláště její druhou polovinou dosti výrazně. Avšak i to je podáno zmírněně, lahodně.

Celý tento literární balzám na duši podtrhuje vysoce kvalitní překlad a redakce. Marie Kornelová (Hrubešová) odvedla mistrnou práci a Hanuš Karlach skvělou jazykovou redakci (v mém výtisku se sice na s. 65 a 67 vloudil nesmyslně „Apollón“, správně je v úplně stejné textové pozici až na s. 68 [pro jistotu jsem to srovnal i s originálem], ale to je chyba technická, nikoli redakční). A to tato dnes zcela zapomenutá chrudimská učitelka a příležitostná spisovatelka překládala hned z pěti jazyků, mj. i Melvillovu Bílou velrybu! Člověk si až posteskne, kdeže ti překladatelé s bohatým a vytříbeným jazykem jsou Dnes, kdy redakce v pravém slova smyslu téměř vymizely a překladatelé pod tlakem nedostatečného času a finančního ohodnocení nemají příležitost text patřičně vycizelovat, ostatně většina z nich by na to asi ani nestačila, protože společně s úpadkem prestiže a lukrativnosti profese literárního překladatele se nutně snížil i zájem o ni ze strany těch nejtalentovanějších. Ale dosti o tom. Zkrátka – čtěte Mörikeho a užívejte si tento krásný únik z dnešní zběsilé doby i jazykové kvality překladu!