Možnosti přehlíženého přehled

16.06.2024

Jen pár noticek a odkopnutí od veršů:

"co dál se asi děje / když se nedívám" – tyto (oproti jiným dost obyčejné) verše mi učarovaly; mají v sobě nejen poukaz na dominující (a omezující) pozorovatelskou perspektivu, ale zároveň jako by jednotlivý lidský pohled měl vliv na to, co se bude dít: jako by dívání (respektive nedívání) rozhodovalo o podobě konání (respektive nekonání) všeho ostatního. To zní asi banálně, ale čtu v tom osvobodivé imaginační gesto, které se projevuje napříč celou sbírkou – samozřejmě v tom, jak se ve vnímání mluvčího prolíná osobní zkušenost a paměť různých kultur, což se neprojevuje pouze ve střídání zabíraných obrazů a jejich směšování, ale proniká to i do základních struktur jazyka, třeba na lexikální ("vysídliště") či frazeologické ("a vše ostatní zametáme / pod perské koberce") rovině. Myslím, že je to na hony vzdálené nějakému hýčkavému exotismu, vlastně už z podstaty promíšenosti prožívaného (sbírka je řazena do tří oddílů podle různých geografických lokací, ale jak je zjevné, nic nebrání tomu, aby se při brigádě v severočeské ocelárně opravovala kozácká sedla a šajtán hrál kostky s dobrovolnými hasiči), ale také díky krátkým (sebe)ironickým textům typu "připadal jsem si / jako Čech / až do doby / než jsem si tak / připadat přestal", které ve mně bůhvíjaký úžas spíš nebudí, ale chápu je v rámci sbírky jako určité otřesy, které společně s texty, v nichž promlouvají třeba předkové či celníci, zamezují zpohodlnění poetického gesta, které by mohlo lehce ustrnout jen na tom, že se jedná o jakousi senzační kombinaci. Zdá se, že autor si toho je vědom, protože některé věci od sebe přese všechny kilometry daleko nemají: "smrad spálených pneumatik je stejný / na parkovišti v Rijádu / v serpentinách u Jablonce".

"pověz mi / jak do toho zapadáš" – verše zakončující báseň Domů z diskotéky Držkov, která vrší důvěrně známé, ale zároveň ve své vyšinutosti omamné trsy obrazů ("vývěska hlásí že polívkou dne je pivo / krajkové záclony a umělé kytky / co stačí zalít jednou týdně"). Nekonečné a nezastavitelné nomádství, rámováno v první a poslední básni výzvou/zaříkávadlem "je čas / jít", vrhá do vědomí pochybnosti ohledně příslušnosti k určitému společenství/prostoru, které jsou však zároveň vylíčeny s (implicitně vroucnou) všímavostí, jako by měl mluvčí danou oblast propátranou skrz na skrz. I tak se pociťovaná nepatřičnost promítá například do toho, jak mluvčí loudí po prostoru mezi dvěma sídlišti a dalších přehlížených prostranstvích, v nichž jako by nacházel určité duchovní zázemí a pochopení.

Přikládám báseň Basra, v níž obzvlášť kvituji první strofu – přirovnání, jejichž použití se může velmi jednoduše může zvrhnout v křečovitě zavěšené dekorace, ve sbírce doopravdy spějí k zhuštění výrazu; těm pěti veršům se povedlo do sebe naprosto organicky vsunout něco tak odlišného, jako je obývákové sledování televize a rozrušené chystání odjezdu.

helikoptéra nad Basrou
jako klimatizace u stropu
frekvence rotoru
odpočítává čas do startu
odpoledních zpráv

předháníme se
kolik komiksů nastrkáme
do jedné banánovky

rybáři vplouvající do přístavu
debatují nad ztroskotanými tankery
slova nechávají prostor k výkladu

kufr rodinného volva nikdy nebyl menší
(s. 34)