Můj dědeček by mě popravil přehled
Jennifer Teege , Nikola Sellmair
Příběh ženy, která odhalila rodinné tajemství… je vnučkou Amona Götha, nacistického „řezníka“ ze Schindlerova seznamu. „Jsem vnučka Amona Götha, muže, který postřílel stovky lidí – a protože jsem černá, podle něj podřadné rasy, nejspíš by zabil i mě…,“ říká Jennifer Teegeová. Její život se odhalením rodinného tajemství obrátil vzhůru nohama. V osmatřiceti objevila na fotografii v knize svou matku a dědečka. Tento objev nadobro roztříštil Jennifeřinu identitu i představu o sobě samé. Do té doby znala Amona Götha jen ze slavného filmu Schindlerův seznam a měl pro ni tvář herce Ralpha Fiennese, stejně jako pro miliony lidí po celém světě. Brutální velitel koncentračního tábora Plaszow, Schindlerův kumpán v pitkách, ale současně jeho naprostý protiklad. Göth zabil tisíce nevinných lidí, s potěšením je vlastnoručně střílel nebo na ně štval psy. V roce 1946 za to skončil na šibenici. Jeho životní družkou byla Ruth Irene Kalderová, Jennifeřina babička, která se v táboře mimo jiné o jeho psy starala. Roku 1983 spáchala sebevraždu. Jennifeřina matka byla Němka, otec Nigerijec, ale matka ji brzy po narození odložila do ústavu, kde Jennifer zůstala do sedmi let. Od té doby vyrůstala u adoptivních rodičů. Poté, co je Jennifer konfrontována s temnou rodinnou minulostí, nevidí jinou cestu než zpátky do minulosti. Pustí se do pátrání a nakonec se setká i se svou matkou. V doprovodu novinářky Nikoly Sellmairové rozkrývá rodinnou historii, navštěvují místa, kde se vše odehrálo. Vydají se do Polska i Izraele. Jennifer si brzy uvědomí, že každý krok vede od původního zděšení a znechucení směrem ke znovuzískání svobody.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Historie
Vydáno: 2017 , MetaforaOriginální název:
Amon: Mein Großvater hätte mich erschossen, 2013
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Můj dědeček by mě popravil. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (45)
Zajímavá sonda do mysli ženy, která náhodou zjistí, že její minulost, resp. rodinná historie, je mnohem "divočejší" než si doposud myslela. Srovnat se s takovou novou skutečností určitě není lehké a domnívám se, že všechny popsané emoce, obavy a otázky jsou tu zcela oprávněně. Kniha je psána jednoduchým, svižným jazykem a dá se přelousknout za dvě odpoledne.
Mě zaujala a zároveň naprosto vyděsila citovaná myšlenka/přiznání spisovatele H. E. Holthusena, který ve své knize popisuje vysvětlení proč se mladí Němci přidávali k očividně zločinecké organizaci SS: "Organizace v černých uniformách s emblémy lebek byla považována za elitu, mysleli jsme si, že je šik a elegantní, a proto ji mnoho zhýčkaných mladíků upřednostňovalo. Považovali se totiž za příliš fajnové na to, aby nosili, podělané hnědé hadry SA, nacistických úderných oddílů." - No, jak jsou některé věci jednoduché. Žádná ideologie, ale slušivé hadry.
Taky mě zaujala zmínka o tom, že se v koncentračních táborech používal k tetování vězňů inkoust od firmy Pelikan. To mě, jako inkoustového nadšence, hodně překvapilo. Rozhodně mě to nasměrovalo na hledání dalších informací.
Skvělý potenciál, který nebyl tak úplně využit. Člověk se toho z knihy vlastně moc nedozví. Pořád dokola opakování stejných informací. Jednoduché čtení na dva večery. Přeskakování v čase mi ani tak nevadilo.
Související novinky (1)
Velký knižní čtvrtek - 16. března
17.02.2017
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Můj dědeček by mě popravil v seznamech
v Právě čtených | 3x |
v Přečtených | 217x |
ve Čtenářské výzvě | 41x |
v Doporučených | 8x |
v Knihotéce | 96x |
v Chystám se číst | 170x |
v Chci si koupit | 35x |
v dalších seznamech | 1x |
Zajímavá kniha, která není jen o holocaustu, ale také vyrovnávání se s adopcí, rodinnou historií, hledání svého místa ve společnosti... Je spousta knih o přeživších, ale málo knih o potomcích Nacistů, a tak to člověka donutí zamyslet se, do jaké míry mají pykat děti za své rodiče a celý národ za své předchůdce.